Kniha Parlando cantabile (knížka o zpěvu, zejména autorském).

Výroční cena nakladatelství Vyšehrad za dvě antologie české autorské písně od počátků do 20. století: Gloria i gaudium (2013) a Orchestrion v hlavě (2010).

Pro rozhlas /i proti němu/; souborné vydání rozhlasových her a textů o rozhlasové dramaturgii.

Jmenován profesorem. S Markétou Potužákovou založil společenství Okolostola, které dosud (viděno optikou roku 2018) uvedlo na dvě stovky programů věnovaných autorské i lidové písni. Prvních sto programů dokumentuje dvousvazkový sborník OKOLO1OOLALALA, 2015. S tímto společenstvím realizoval též CD Přemysl si hraje (2014), Písně českého kabaretu / Písně české avantgardy (2014), Slepý lučištník (2015), Šťastná hodina (2015), Písně českého obrození / Písně českého divadla (2017).

Cena Toma Stopparda za „knihu o příběhu“ Pan Když a slečna Kdyby, jejíž součástí je i cyklus esejů Příběh a Shakespeare, vydaný dvakrát (2005, 2007) samostatně.

Zahájil působení na katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU, téhož roku habilitace. Revidovaná edice knihy Náměsíčný průvodce Prahou (poprvé 1991) a první vydání jejího protějšku Strašlivé Čechy, děsná Morava (příběhy z obou knih mnohokrát uváděny jako scénická čtení a rozhlasové pořady).

Zahájil hudební spolupráci s česko-francouzským Divadlem Na voru, později Golem- Théâtre (v následujícím desetiletí četná představení v Paříži, Marseille, Grenoblu, Dijonu aj.).

Vychází kniha Písničky (eseje se zpěvy) a knižní rozhovor s Ivanem Vyskočilem Vždyť přece létat je o hubu.

V mámově postýlce (stolní kniha rodinná).

Kniha Repoetitorium (poezie a typografie, spolu s typografy Otakarem Karlasem a Karlem Čapkem) oceněna v soutěži o Nejkrásnější knihu roku.

Od roku 1993 svobodný spisovatel a muzikant, jako autor a interpret se podílel na stovkách rozhlasových a desítkách televizních pořadů (Prix Bohemia 1993 a 1998). Pracoval také jako příležitostný editor autorů, jejichž dílem byl sám inspirován (Nedivadlo Ivana Vyskočila – 1996, rozšířená reedice 2016; Ladislav Smoček: Činohry a záznamy – 2002; Ignát Herrmann: Nedělní povídky, Z poslední galerie – oboje 2004; Divadlo Klicperovo – 2018).

V letech 1991–92 byl redaktorem obnovených Literárních novin.

Založil a v letech 1986-91 vedl Malé české divadlo jako společenství profesionálních divadelníků pracujících v amatérských podmínkách a současně s Karlem Krausem, Václavem Havlem ad. spoluredigoval samizdatový časopis O divadle; z týchž let pocházejí společné písně s Janem Vodňanským.

Debutoval knížkou Menší poetický slovník v příkladech.

V letech 1984-90 byl korepetitorem a pedagogem šansonu na Pražské konzervatoři.

V letech 1980-84 působil jako režisér Slováckého divadla v Uherském Hradišti, odkud odešel po zákazu svých kabaretů na tamní Malé scéně.

Absolvoval studium divadelní režie na DAMU.

Ještě před maturitou začínal jako zpívající klavírista s Nedivadlem Ivana Vyskočila.