Zemřel prof. Ivan Vyskočil, zakladatel katedry autorské tvorby a pedagogiky

Ivan Vyskočil se narodil v Praze 27. 4. 1929. Po absolvování Akademického gymnázia vystudoval herectví a režii na dramatické konzervatoři, která se v roce 1949 přeměnila na dnešní Divadelní fakultu AMU. K jeho učitelům patřily takové osobnosti českého divadla, jako byl Karel Höger, Otomar Krejča, Jiří Frejka, Jiří Plachý, Ladislav Pešek nebo Radovan Lukavský. Později vystudoval také psychologii (se specializací nápravná a kriminální psychologie) a pedagogiku s filosofií na FF UK, mj. u Jana Patočky.

Již během studií působil jako externí vychovatel v psychiatrických a nápravných ústavech a zajímal se o převýchovu založenou na důvěře, kontaktu a vztahu. Navázal spolupráci s dr. Hugo Širokým v ústavu Ledce-Šternberk, kde jako jedni z prvních u nás experimentovali se socio- a psychodramatem.

Na konci 50. let se stal díky nabídce Miloše Nedbala a Radovana Lukavského prvním učitelem psychologie na AMU. V tu dobu se konaly i první text-appealy v Redutě, jichž byl spolu s Jiřím Suchým spoluautorem a hlavním protagonistou.

Společně s Jiřím Suchým, Helenou Philippovou a Vladimírem Vodičkou založil Divadlo Na zábradlí (1958), kde po ustavení souboru pantomimy zastával post šéfa činoherního souboru a angažoval se zde jako herec, dramatik i režisér (Kdyby 1000 klarinetů, Faust, Markéta, služka a já, Smutné Vánoce aj.). Po odchodu ze Zábradlí se vrátil do Reduty (1963), stal se uměleckým vedoucím Salónu Reduta a založil tu Nedivadlo. Za jeho vedení se v Redutě uskutečnilo několik text-appealových projektů (Poslední den, Blbá hra, Meziřeči aj.), konaly se zde jazzové koncerty, pořádaly se výstavy soudobých výtvarníků a uskutečnilo se rovněž několik happeningů.

Vyskočilovy a Suchého legendární text-appealy v Redutě znamenaly na konci tuhých 50. let vznik prvního neinstitucionálního a autorského divadla v socialistickém Československu. Originální byly nejen svou poetikou (hravý nonsens a temná absurdita), ale také etikou. Vyskočil a Suchý předstupovali před publikum s vlastními vyprávěními a písničkami a s publikem vedli otevřený dialog, za nějž nesli plnou osobní odpovědnost. To, co dnes zní tak samozřejmě, bylo v té době naprostým zjevením a nadějí. Redutou se díky tomu datuje vznik české divadelní alternativy a uvádí se v pohyb hnutí divadel malých forem, které v 60. letech bylo tou nejpodstatnější a nejživější linií českého divadla. Podobně iniciační roli sehrálo Vyskočilovo Nedivadlo, které lze bez nadsázky označit za divadelní laboratoř. Nedivadlo se profilovalo jako scéna, kde se důsledně rozvíjelo narativní divadlo a kde kýženým modelem bylo divadlo ve stavu zrodu, divadlo vznikající z autentického setkání, divadlo jako společná dílna, divadlo jako otevřená dramatická hra. Vyskočil se tak stal českým představitelem světové divadelní alternativy, s tou výsadou, že v jeho „chudém divadle“ převažovala veselá chudoba nad ctnou askezí.

V 60. letech začaly také vycházet Vyskočilovy texty, časopisecky i knižně (Vždyť přece létat je snadné, Kosti, Malé hry, Ivan Vyskočil a jiné povídky). Úspěšný byl také jako autor rozhlasových her (Návštěva čili návštěva, Cesta do Úbic aj.); s rozhlasem spolupracoval i jako autor a moderátor. Hrál ve filmech (Perličky na dně, O slavnosti a hostech).

S nástupem normalizace byl nucen opustit Redutu a Nedivadlo putovalo po různých místech, často mimo Prahu, přesto vytvořil několik pozoruhodných projektů (Nehraje se, Na staré motivy, Haprdáns, Malý Alenáš aj.); rovněž mu bylo zakázáno publikovat. Od roku 1971 začal učit na LŠU – specializované účelové studium – kursy pro pracující v Josefské ul. v Praze. Zde postupně vznikla jeho koncepce studia psychosomatických disciplín a autorského herectví jako výchovy k osobnosti. Během let kolem sebe soustředil tým spolupracovníků, s jehož jádrem (Vítězslava Fryntová, Libuše Válková, Hana Smrčková) odešel po roce 1989 na DAMU. Aktivně se angažoval také na různých dílnách a work-shopech amatérského divadla, příležitostně své poznatky publikoval v odborném a zájmovém tisku.  

Ivan Vyskočil inspiroval k tvůrčí spolupráci celou řadu osobností: kromě zmíněného Jiřího Suchého například Pavla Boška, Leoše Suchařípu, Otakara Roubínka, Vlastu Špicnerovou, Miloše Macourka, Pavla Koptu nebo Václava Havla. Svým myšlením a konáním rovněž ovlivnil následovníky. Pokud jde o principy otevřené dramatické hry, jedná se například o Vizitu a kolektivní improvizace Studia Ypsilon, nemluvě o dnes tak populární vlně improvizovaného divadla vůbec. Výslovně se k Vyskočilovi hlásí například Jiří Kratochvil, Jaroslav Pížl, Egon Tobiáš, Přemysl Rut, Jaroslav Dušek, Petr Nikl, Lenka Vychodilová, Jaroslava Pokorná, Marie Durnová, v neposlední řadě také zesnulý režisér Petr Lébl a řada současných herců a hereček jako Klára Melíšková, Martin Finger, Ondřej Sokol, Martin Myšička a další. 

V 90. letech většinu svých aktivit věnoval DAMU, zejména výzkumu dialogického jednání s vnitřním partnerem. Nejprve působil jako vedoucí katedry činoherního herectví, v roce 1992 přijal vedení samostatné katedry, kterou nazval katedra autorského divadla a pedagogiky, posléze autorské tvorby a pedagogiky, jejímž vedoucím byl do roku 2003. Roku 1992 byl jmenován profesorem herectví a autorské tvorby a v letech 2001-2021 byl také ředitelem Ústavu pro výzkum autorské tvorby a herectví DAMU. Byl rovněž nositelem ocenění festivalu Next wave Živoucí poklad (2003), čestného doktorátu JAMU v Brně (2005), Zlaté medaile AMU (2009), Ceny Thálie (2010) nebo Státního vyznamenání (2018). V roce 2021 získal titul emeritní profesor AMU, který mu byl udělen za jeho dlouholetý významný pedagogický, umělecký a vědecký přínos Divadelní fakultě AMU.

Jeho studenti na něj často s vděčností vzpomínají zejména pro jeho osobní nasazení, přející pozornost, hravost a také schopnost brát je jako rovnocenné partnery na společném dílu.

Zemřel 28. 4. 2023 ve věku 94 let, den po svých narozeninách. Odpočívejte v pokoji, pane profesore!