Pražský mechanický kabaret a kočovné putování pro Evropě

Příjezd do metropole, rychlý nákup, vyložení věcí v hotelu a cesta na místo, kde se má představení odehrát – tak vypadaly první hodiny po probuzení. Režisér během posledních několika minut cesty vysvětluje podmínky, kterým se bude muset kabaret přizpůsobit. „Bude to větší punk, než jsme čekali,“ oznamuje a upozorňuje, že v prostoru místní galerie, kde se podle plánů mělo hrát, stojí nečekaně vánoční stromeček.

Přijíždíme k paláci krásných umění Bozar, kde nás očekává koordinátorka projektů z místního českého centra. Ta celou skupinu přivádí do galerie Ravenstein sídlící hned vedle zmíněného paláce. Scházíme po schodech do rozsáhlé kruhovité haly s prosklenou kopulí. Postranním schodištěm se dostáváme do dolního prostoru, v jehož středu je právě umístněný svátečně zdobený stromek. Zatímco lidé z Českého centra začínají připravovat zvukovou techniku, režisér společně s herci vymýšlí, kde se improvizované jeviště postaví.

Pražský mechanický kabaret je součástí programu druhého ročníku konference The Future of Living, která se odehrává v paláci Bozar. Setkání má podle ředitelky Českého centra Jitky Pánek Jurkové za cíl promluvit o tom, jak využití umělé inteligence ovlivňuje životy lidí. Vzhledem k úspěšnému prvnímu ročníku se centrum rozhodlo akci zopakovat, tentokrát již pod záštitou předsednictví České republiky v Radě Evropské unie.

„Dali jsme dohromady síly asi patnácti kulturních institutů všech možných evropských zemí, které sídlí tady v Bruselu,“ popisuje Pánek Jurková a pokračuje: „hlavní motto letošní konference je ‚AI for all‘. Často převládá pohled, že ona inteligence je těžko uchopitelná hrozba, která bude formovat naše životy. Chceme si ji trochu přivlastnit pro naše cíle. Ukázat, jak ji lidé mohou používat pro to, pro co potřebují,“ dodává.

Akce spojuje využití umělé inteligence pro umělecká díla, ale také hovoří o dalších oblastech, třeba jak může umělá inteligence přispět k udržitelnému rozvoji.

Po úvodních zmatcích padá definitivní rozhodnutí. Hrát se bude hrát u stěny schodiště směrem do kulatého prostoru. Diváci tak mohou využít prostor kolem zmíněného zdobeného stromečku, případně ochozy a schodiště.

Venku se pomalu setmí, herci společně s techniky stihnou včas připravit scénu a krátce po půl sedmé režisér zahájí představení. Divácké jádro tvoří přibližně na čtyři desítky účastníků konference. Vzhledem k tomu, že nemalá část z nich mluví česky, mají tak šanci pochopit všemožné výjevy představující Krakonoše, Karla Gotta, Václava Havla a Krtečka, které umělá inteligence spojila do jednoho celku. Představení ale neuniká pozornosti náhodných kolemjdoucích, kteří se ovšem s nechápavými výrazy zastavují na ochozu a nevěřícně shlíží ke třem hercům v bílých overalech.

Pražský mechanický kabaret spadá pod projekt Plai Prague, který vytvořil producent Tomáš Studeník v roce 2019. V té době začal připravovat inscenaci AI: Když robot píše hru, která měla premiéru o dva roky později na stoleté výročí hry Karla Čapka RUR. „Tehdy v roce 1920 napsal Karel Čapek hru o robotech. Tak co kdyby roboti napsali hru o Karlu Čapkovi?“ vysvětluje svoji motivaci k projektu producent. Hru nastudovalo Švandovo divadlo pod režijním vedením Daniela Hrbka.

Projekt měl mediální úspěch, a tak se Studeník rozhodl v myšlence pokračovat. Tentokrát ale zvolil jednoduší formát ­– kabaret, který se bude hrát různých netradičních místech ve velkých evropských městech. Do nastudování textu se v září letošního roku pustili studenti pražské DAMU a o měsíc později uvedli Pražský mechanický kabaret na divadelní Lodi tajemství v Praze. Až na jednu výjimku se všechny reprízy odehrály v téměř všech sousedních státech. Cestování zakončil právě Brusel.

Na zpáteční cestě herci shrnují své pocity z projektu. Jan Staněk popisuje, že pro něj bylo jednodušší si zapamatovat anglický text, jelikož mohl na rozdíl od češtiny využít zpěvnější intonace. Náročnější byla ovšem práce s textem umělé inteligence. „Nelze si v něm vytvořit běžné asociace, ale člověk se v tom musí zabydlet, nechat mozek volně přemýšlet a vytvořit si pod linkou robota vlastní příběh,“ popisuje.

Karolína Knězů s Šimonem Pliskou zase popisují postřehy z jednotlivých míst. Shodují se, že nejistější prostředí měli na premiéře na Loď tajemství, kde bylo nejenom dobré technické zázemí, ale zároveň většinu diváků tvořili studenti DAMU, kteří o projektu, na rozdíl od zahraničních obecenstev, už měli mírné povědomí. Publikum na bruselské derniéře naopak hodnotí jako vlažné. V případě předvedení v Polsku zase herci zaznamenali negativní rezonance během scén, v nichž umělá inteligence přinesla na jeviště Ježíše Krista.

„Nejlepší z celé cesty byl Salzburg. Hrálo se na ulici, museli jsme nejprve lidi svolat, pak dokonce začalo pršet a oni tam přesto zůstali. Tam byli nejvstřícnější,“ popisuje své zážitky Šimon, zatímco Karolína přikyvuje.

„Neohlášené hraní je výzvou, ale nesmí překročit mez, kdy to herci bere jistotu, že neví, do čeho jde,“ shrnuje svoji zkušenost s kočovným hraním Jan.

Připravil Johann Foss