O katedře

Katedra činoherního studia DAMU zajišťuje čtyřleté studium herectví na stupni magisterském, dále pak studium režie a dramaturgie na stupni bakalářském (tříleté) a navazujícím magisterském (dvouleté).

Hlavním cílem Katedry činoherního divadla je poskytnout talentovaným zájemcům o činoherní herectví, režii a dramaturgii potřebnou průpravu k profesionálnímu uplatnění v divadle a příbuzných scénických oborech. Výuka je tedy totožná s kultivací talentů a realizuje se v předmětech, které rozvíjejí praktické dovednosti (tzn. kromě herecké, resp. režijní a dramaturgické tvorby ve scénické tvorbě, rozvíjející základy tvůrčí spolupráce, také v hlasové a pohybové výchově), i v předmětech orientovaných na teorii a historii scénických umění v kontextu kultury obecně i mediální kultury zvlášť. Výuka přitom staví na obecně přijatém pojetí moderní činohry, která představuje spojení mimického elementu s dramatickým a v herectví se tedy orientuje na vytváření postav a ve všech třech specializacích vychází z pojetí činohry jako svébytného umění, ve kterém scéna a drama představují dvě stránky téhož fenoménu.

Nejen skrze evaluační procesy, ale i díky intenzivnímu propojení s praxí prochází katedra neustálým procesem inovace. V případě provázanosti uměleckých a teoreticko-historických předmětů lze mluvit o kontinuálním vývoji stabilizované metody, která je současně otevřená a flexibilní při výběru a zadávání praktických úkolů s ohledem na konkrétní složení ročníku a individuální specifičnost talentových předpokladů každého posluchače. Z tohoto hlediska je tedy studijní program vystavován permanentní konfrontaci stálých, ověřených postupů s novými impulzy. Vzhledem ke zkušenostem z posledních let (písemné evaluace přednášek, elektronické evaluace předmětů, pravidelná setkání vedoucího katedry se studenty, hodnocení na úrovni kolegia děkana, praxe zahraničních škol) došlo v posledních letech k zásadní proměně výuky historických a teoretických předmětů: jde o takové pojetí výuky, které neodděluje historii a teorii od praktických předmětů, ale naopak je prostřednictvím „historických příkladů“ či teoretické reflexe tvůrčích dovedností a schopností vzájemně propojuje. V případě historie se tak výuka nezaměřuje na pouhý výčet dat, událostí a jmen ani na přehled vývoje divadla odděleně v jednotlivých národních kulturách, ale na jednotlivé vývojové tendence a jejich zápasy a předkládá je jako otevřená dění, kde stejně důležitá jako fakta jsou otázky, které z nich vyplývají. Náplň historicko-teoretických předmětů nemá tedy za cíl jen rozšíření znalostí, ale předkládanými otázkami skutečně přispívá ke kultivaci talentu; tj. k obohacení myšlenkově citového světa studentek a studentů, ze kterého čerpají při své tvůrčí činnosti.

V souvislosti s předpokládaným působením absolventů v mediální sféře bude katera v následujícím období klást ještě větší důraz na cílený rozvoj komunikačních dovedností, techniky řečového projevu a kultivovanosti veřejného vystupování. Počítá rovněž s větším důrazem na etické aspekty divadelní tvorby i její reflexe, které byly doposud do výuky zahrnuty pouze nepřímo; toto rozšíření záběru výuky je v přímé souvislosti se snahou katedry vzdělávat odborníky vědomé si úlohy umění ve společnosti a schopné zastávat ekologicky pojaté kulturní hodnoty.

Studijní program Režie-dramaturgie činoherního divadla vychází z dlouhodobě ověřované metodiky učebního procesu, který se v případě předmětů zaměřuje na rozvíjení kreativity a kultivaci talentu, na získávání praktických dovedností v dramaturgii a režii a na osvojení širokého spektra znalostí z teorie a historie těchto oborů v rámci dramatického umění v souvislosti s předpoklady, vývojem a současnými problémy západní kultury v epoše globalizace a digitalizace. Rozvoj talentových a tvůrčích předpokladů v kombinaci se získáváním znalostí a dovedností pro úspěšný výkon profese režie a dramaturgie je založený na unikátním systému spolupráce studentů a pedagogů v modelu malého profesionálního repertoárového divadla. Studenti jsou tak od počátku vedeni k intenzivní týmové spolupráci a teoretickému i praktickému poznávání jednotlivých profesí, nutných ke vzniku souborného divadelního díla. Proto na bakalářském stupni probíhá studium režie a dramaturgie společně a studenti procházejí také elementárním hereckým výcvikem. Postupné zvládání čím dál složitějších a náročnějších úkolů vrcholí přípravou a nastudováním bakalářské inscenace v rozsahu jednoaktové hry a její následnou reflexí.

V souvislosti s proměňujícím se místem divadla v zásadně rozšířené mediální sféře a s uplatňováním nových funkcí scéničnosti a scénovanosti v životě klade katedra zvýšený důraz na ty znalostní a dovednostní složky rozvíjení kreativity a kultivace talentu, které z tohoto hlediska a v tomto světle nově objevují a prakticky zhodnocují i samotnou divadelní specifiku. To se projevuje nejen v zaměření teoretických a historických předmětů, které důsledně vychází z pojetí divadla jako součásti kultury a jejích scénických složek (viz inovované předměty Divadlo v historii české / západní kultury a navazující inovované semináře Teorie a praxe činohry, Teorie a praxe jevištního slova), ale i v praktické výuce, kdy se vychází z těch vlastností scénických projevů, které tvoří obecný základ scénování a sebescénování, ačkoli se na první pohled mohou jevit jako pouze speciální. Jde např. o vztah jevištní mluvy a současné mediální i běžně užívané češtiny a vůbec řečových projevů, ale i kreativní základ divadelní aktivity a obecný požadavek kreativity při uplatnění v soudobé společnosti (viz důraz na hereckou i obecně scénickou propedeutiku a mj. i předmět Základy tvůrčího projevu).

Vedle uměleckého překladu, jemuž se studenti věnují ve 3. ročníku, je posílena i výuka semináře divadelní kritiky: inovovaný předmět (Teorie, historie a praxe divadelní kritiky) vede k hlubšímu pochopení vztahu divadla a diváků v kontextu dobové společenské mentality na hranici obecně kulturní a odborně divadelní reflexe. Ve výsledku jde o sledování vývoje této reflexe nikoli v rámci úzce akademického (či pseudoakademického) oddělování kritiky a dramaturgie, ale o takové pojetí obou disciplín, které odpovídá reálné situaci a které by bylo adekvátní jak reálnému vztahu divadla a jeho diváků, tak vztahu tvorby a reflexe v divadelní praxi, v níž se jednotlivé profese (režisér – dramaturg – kritik) prolínají, jak ostatně dokládají konkrétní příklady obecně kulturní a odborně divadelní reflexe. Takové zaměření zajistí nejen možnost širšího uplatnění absolventů, ale také takový druh uplatnění v samotném divadle, jehož možná (ale i nezbytná) proměnlivost a mnohotvárnost je závislá na tvořivém rozvíjení scéničnosti jako součásti kultury.

Vzhledem k přísnému výběru uchazečů při přijímacích zkouškách, kdy pravidelně jich bývá přijímáno max. 10 % z počtu přihlášených, většina absolventů bakalářského studijního programu Režie-dramaturgie pokračuje v magisterském stupni studia, pro který si podle povahy rozvíjených znalostí, dovedností a schopností vybírá v souladu s doporučením vedoucího pedagoga specializaci režie nebo dramaturgie. V případě odchodu do praxe, se mohou úspěšně uplatnit – a uplatňují se – absolventi jako lektoři dramaturgie, asistenti režie, odborní redaktoři, mohou pracovat v divadle a v ostatních médiích v oblasti PR, v produkční a správní sféře apod.

Studijní program Herectví činoherního divadla vychází z dlouhodobě ověřované metodiky učebního procesu, který se v případě předmětů zaměřuje na rozvíjení kreativity a kultivaci talentu, na získávání praktických dovedností v oboru hereckého umění a na osvojení širokého spektra znalostí z teorie a historie tohoto oborů v rámci dramatického umění v souvislosti s předpoklady, vývojem a současnými problémy západní kultury v epoše globalizace a digitalizace. Pedagogové herectví předkládají svým studentům specifické herecké úkoly, na kterých si jednak osvojují šíři a možností hereckého umění, jeho řemeslnou část (osvojování herecké techniky, tvarování a rozvíjení psychosomatických předpokladů) a jeho část tvůrčí, zaměřenou na rozvíjení herecké představivosti s důrazem na to, jak jsou tyto dvě části neoddělitelně propojeny. Každý takový úkol je zacílen na možnost rozvíjet individuální a specifické talentové a tvůrčí předpoklady každého z posluchačů.

Rozvoj talentových a tvůrčích předpokladů v kombinaci se získáváním znalostí a dovedností pro úspěšný výkon profese herectví je založený na unikátním systému spolupráce studentů a pedagogů v modelu malého profesionálního repertoárového divadla. Studenti jsou tak od počátku vedeni jak k intenzivní týmové spolupráci v rámci celého hereckého ročníku, tak k teoretickému i praktickému poznávání jednotlivých profesí, nutných ke vzniku souborného divadelního díla. Proto po celou dobu studia probíhá výuka herectví společně se studenty oborů režie-dramaturgie, resp. režie a dramaturgie. Postupné zvládání čím dál složitějších a náročnějších úkolů vrcholí přípravou a nastudováním nejprve inscenace spojené s tzv. postupovou zkouškou z oborou herectví v rozsahu jednoaktové hry a její následnou reflexí, následně pak realizací čtyř absolventských inscenací ve školním divadle DISK.

Co se týká praktických seminářů, katedra rozšířila obsah předmětu Herecká propedeutika, která vedle základního rozvíjení talentových předpokladů umožňuje posluchačům formou praktického výzkumu rozvíjet oblast herecké představivosti, hledat vnitřní inspirační zdroje herecké tvorby na základě individuálního psychosomatického typu a vnímat herectví skutečně jako samostatné umění, k jehož provozování je třeba jité duševní a duchovní síly a kterou nelze redukovat pouze na služebný či výkonný doplněk ostatních divadelních složek. Posluchači ve spolupráci s režijními a dramaturgickými kolegy pak mohou působit jako aktivní spolutvůrci pře hledání scénického řešení příslušných studijních úkolů.

V souvislosti s proměňujícím se místem divadla v zásadně rozšířené mediální sféře a s uplatňováním nových funkcí scéničnosti a scénovanosti v životě klade katedra zvýšený důraz na ty znalostní a dovednostní složky rozvíjení kreativity a kultivace talentu, které z tohoto hlediska a v tomto světle nově objevují a prakticky zhodnocují i samotnou divadelní specifiku. To se projevuje nejen v zaměření teoretických a historických předmětů, které důsledně vychází z pojetí divadla jako součásti kultury a jejích scénických složek (viz inovované předměty Divadlo v historii české / západní kultury a navazující inovované semináře Teorie a praxe činohry), ale i v praktické výuce, kdy se vychází z těch vlastností scénických projevů, které tvoří obecný základ scénování a sebescénování, ačkoli se na první pohled mohou jevit jako pouze speciální. Jde např. o vztah jevištní mluvy a současné mediální i běžně užívané češtiny a vůbec řečových projevů, ale i kreativní základ divadelní aktivity a obecný požadavek kreativity při uplatnění v soudobé společnosti. V tomto smyslu proběhla v minulém období let 2018 - 2019 výrazná inovace předmětů Teorie a praxe mluveného slova a Základy tvůrčího projevu, které umožňují posluchačům herectví rozvíjet ještě další oblasti svého talentu.

Historie katedry

1945

 

Předpoklady pro přerod konzervatoře ve vysokou uměleckou školu: 24. 7. premiéra Mahenova Nasreddina. Student herectví dramatického oddělení pražské konzervatoře Jaromír Pleskot režíruje své spolužáky, výpravu obstará prof. konzervatoře František Tröster, pro první představení půjčuje své divadlo E. F. Burian.

„Mistrovský ročník“ absolventů potvrzuje právo na vysokoškolské studium dramatického umění: 19. 9. obnovenou premiérou Nasreddina je fakticky založeno DIvadelní Studio Konzervatoře. U zrodu školního divadla, které tehdy sídlilo v Unitarii (Karlova ul. 8, dnes Divadlo Ta Fantastika), stáli scénograf prof. František Tröster a studenti herectví Jaromír Pleskot a Radovan Lukavský. Tito dva spolu s dalšími spolužáky tvořili tzv. mistrovský ročník, který se podílel na dalších inscenacích první poválečné sezony, které oceňovala kritika i nejširší publikum. Přestože DISK zahájil bez jakýchkoli dotací, na konci první poválečné sezony se stal jedním z nejziskovějších pražských divadel. Mimořádně úspěšná sezona 1945–1946 prakticky otevřela cestu k dobudování dramatického odboru nově vznikající Akademie múzických umění (ustavena dekretem prezidenta Beneše v říjnu 1945, organizační statut přijat v červnu 1946).


1946

 

Předpoklady pro vznik příštích kateder: Prof. Jiří Frejka se stává prvním děkanem dramatického odboru AMU: Zde jsou otevřeny obory režie, dramaturgie a scénografie; obor herectví se do roku 1948 studuje i nadále na dramatickém oddělení konzervatoře, které je s dramatickým odborem AMU úzce propojeno personálně i výukou. Provoz defakto řídí Dr. Miroslav Haller s tajemníkem školy Vladimírem Kováříkem, mezi přední pedagogy patří vedle Jiřího Frejky a scénografa Františka Tröstra herci Jiří Plachý, Miloš Nedbal, Ladislav Pešek, Karel Höger, pedagogem režie se stává František Salzer a krátce i Emil František Burian. Historii českého dramatu a kritiky se věnuje Josef Träger, jevištní mluvě Klementina Rektorisová.

Podle původních návrhů na transformaci studia dramatického umění, které za války vypracovávali Jiří Frejka s Miroslavem Hallerem a Františkem Tröstrem, mělo jít o plynulé propojení dvou stupňů přípravy: Na čtyřleté střední škole s roční přípravkou se věnovat praktickým elementům herectví a rozvíjení odbornosti, na dramatické fakultě pak v oborech dramaturgie, režie a scénického výtvarnictví absolvovat čtyřleté studium. V případě herectví měli přísně vybraní absolventi středoškolské výuky dovršovat (nejdéle dvouleté) školení v „divadelním studiu“ – tedy na inscenacích ve školním divadle DISK, které bylo společnou scénou pro konzervatoř i AMU – pod pedagogickým vedením a při spolupráci se studenty režie, dramaturgie a scénografie.


1948

 

V červnu 1948 se prof. Jiří Frejka na jeden rok stává rektorem AMU. Dramatické odělení konzervatoře zrušeno, obor herectví převeden na dramatický odbor AMU, jehož děkanem je do roku 1950 prof. František Götz.


1950

 

50. léta

Výuka na katedrách herectví a režie zůstávala propojena zejména v posledních ročnících při inscenacích ve školním divadle DISK. Mezi přední pedagogy herectví patřili Miloš Nedbal, Vlasta Fabianová, František Vnouček (vedoucí od roku 1955, kdy vystřídal B. Půlpánovou), Karel Höger, Radovan Lukavský, Vítězslav Vejražka, Leo Spáčil, krátce i Otomar Krejča, výuce jevištního pohybu se věnovaly Jarmila Kröschlová a Eva Kröschlová, jevištní mluvě Anna Rottová a Libuše Havelková. Na katedře režie vyučovali především František Salzer, Karel Palouš a Ota Ornest, zůstávali zde i Vladimír Adámek a Antonín Dvořák. Na katedře divadelní vědy a dramaturgie po smrti Jindřicha Honzla působili zejména praktičtí dramaturgové s autorskou či překladatelskou i historicko-kritickou erudicí František Götz, Jan Kopecký, František Vrba, Jaroslav Pokorný a krátce i Jan Grossman. Především díky iniciativě pedagoga Františka Černého, zaměřujícího se na historii českého divadla, se „divadelněvědní“ program katedry posléze vrátil roku 1960 zpátky na Filosofickou fakultu UK. Obor dramaturgie byl přičleněn k transformované katedře režijně-dramaturgické, v jejímž čele stál i nadále Antonín Dvořák.

 

 


1951

 

Důsledky poúnorových politických změn: Na základě nového zákona o vysokých školách (1950) se z dramatického odboru AMU stává divadelní fakulta; vznikají samostatné katedry herectví (vedoucí Božena Půlpánová), režie a scénografie (vedoucí Antonín Dvořák, obor scénografie vedl František Tröster), divadelní vědy a dramaturgie (vedoucí Jindřich Honzl, který již v roce 1950 dosáhl převedení „divadelního semináře“, založeného prof. Mukařovským na Filosofické fakultě, na DAMU). Délka vysokoškolského studia u všech oborů sjednocena na 4 roky.

 


1952

 

Červen: Prof. Jiří Frejka děkanem Janem Kopeckým propuštěn z místa vedoucího pedagoga režie. Přelom srpna a září: Na konferenci v Mladé Boleslavi schválena jako jediný možný model výuky zvulgarizovaná „metoda Konstantina Sergejeviče Stanislavského“, prosazovaná absolventy sovětské divadelní školy GITIS Vladimírem Adámkem a Evou Šmeralovou. Ze školy musí odejít (poté, co ji už v roce 1950 opustil Ladislav Pešek) i dlouholetý pedagog herectví, člen činohry Národního divadla Jiří Plachý.


1960

 

60. léta

Katedra herectví přišla o významného pedagoga střední generace Radovana Lukavského, který už v roce 1957 na konferenci Cíle a cesty výchovy na naší škole věcně kritizoval vulgarizovaný výklad a uplatňování „metody Stanislavského“ a znovu formuloval ucelenou vizi umělecké školy; pro svoje snahy však nenašel u vedení katedry pochopení. Naštěstí zůstávají studentům zachováni jejich nejoblíbenější pedagogové Miloš Nedbal a Vlasta Fabianová, z FAMU dochází vyučovat „herectví před kamerou“ legendární Karel Höger; vedle Luboše Pistoria, Oty Sklenčky, Vladimíra Stacha a Františka Laurina tu v letech 1968–69 krátce učí i Rudolf Hrušínský a Václav Voska. Na katedře režijně-dramaturgické začínají pedagogové František Štěpánek, Jaroslav Vostrý a Jan Císař pracovat na nových osnovách studijních plánů. Od roku 1964 je studium na této katedře prodlouženo na pět let, studium herectví zůstává čtyřleté.


1970

 

70. léta

Normalizační čistky způsobily, že některým pedagogům na obou katedrách byla ukončena činnost nebo snižovány úvazky. Po Rudolfu Hrušínském a Luboši Pistoriovi přišli studenti herectví o Karla Högra (odešel z AMU „dobrovolně“) a Vlastu Fabianovou (byla „odejita“ zcela nedobrovolně). Z katedry režie a dramaturgie musí odejít Ota Ornest, kmenový pedagog dramaturgie Jaroslav Vostrý se stává externistou.

Kontinuitu výuky zajišťují na katedře herectví vedle Miloše Nedbala Leo Spáčil, Ota Sklenčka a Vladimír Stach, politickými orgány je sem dosazena Světla Amortová. Vedle Evy Kröschlové, která vede „oddělení jevištního projevu“, učí jevištní pohyb Karel Bednář. Uměleckému přednesu se věnuje Marta Kučírková a Dana Musilová, techniku jevištní mluvy stále učí Libuše Havelková a Anna Rottová, v oblasti teorie jevištní mluvy s katedrou začíná spolupracovat PhDr. Jiřina Hůrková, CSc., přední odbornice na fonetiku a mluvenou komunikaci.

V roce 1977 se šéfem katedry herectví stává Zdeněk Buchvaldek, šéfem katedry režie a dramaturgie zůstává Antonín Dvořák. Režii v té době vyučují vedle Františka Štěpánka Evžen Němec, Evžen Sokolovský a Zdeněk Míka, dramaturgii Jan Císař, Eva Knotková a Marie Loucká.

 


1980

 

80. léta

Šéfem katedry herectví se v roce 1981 stává František Laurin, který postupně zve k výuce herce střední a mladší generace: Po Janu Přeučilovi a Regině Rázlové přichází Jaroslav Satoranský a především Jana Hlaváčová a František Němec, Věra Galatíková a Viktor Preiss, na samém konci 80. let i Daniela Kolářová a Ivan Rajmont.

Na katedru režie a dramaturgie přichází režisér Ladislav Vymětal, rozšiřuje se výuka televizní a rozhlasové režie a dramaturgie a členkami katedry se stávají televizní dramaturgyně Lidmila Hustolesová, Jana Dudková a Eva Marie Kavanová a režisérka Anna Procházková, rozhlasovou dramaturgii vyučuje Jarmila Strejčková, rozhlasovou režii Jan Lorman. Překladatelský seminář vede Alois Bejblík, autorský seminář Oldřich Daněk. V roce 1985 přebírá vedení katedry prof. Jan Císař, vedle začínajících pedagogů režiséra Jana Nováka a dramaturga Jana Vedrala se ke konci 80. let jako interní učitel vrací Jaroslav Vostrý.


1990

 

90. léta

Z důvodu polistopadových reforem na Divadelní fakultě došlo v roce 1992 ke spojení katedry herectví a katedry režie a dramaturgie v katedru činoherního divadla, kde se vyučují všechny tři obory. Postupně se vytvořily stabilní týmy pedagogů režie, dramaturgie a herectví, které vedou výuku po celou dobu studia – defakto se tedy obnovil léty prověřený model, který fungoval i při rozdělených katedrách. Výhodou spojení je užší vzájemná provázanost studijních plánů, které jsou částečně společné (především v jednom z hlavních uměleckých předmětů Scénická tvorba) při zachování specifických potřeb jednotlivých disciplín. Po Jiřím Fréharovi převzal vedení katedry v roce 1995 prof. Jan Císař. K pedagogické práci se mohl vrátit – bohužel nakrátko – Luboš Pistorius (zemřel 1997); k výuce herectví byli pozváni Jiří Adamíra (zemřel 1993) a Petr Čepek (zemřel 1994), kteří se přes krátkou dobu svého působení stali vedle Jany Hlaváčové, Věry Galatíkové a Ladislava Vymětala učiteli nejuznávanějšími a nejoblíbenějšími. K nim zakrátko přibývají Boris Rösner, Eva Salzmannová, Ladislav Mrkvička, Jaroslava Tvrzníková. K doyenům oboru režie a dramaturgie Františku Štěpánkovi, Janu Císařovi, Jaroslavu Vostrému (v letech 1993–1995 rektor AMU, v letech 1996–2001 šéf nově založené katedry teorie a kritiky) přibyl režisér Miloš Horanský, v letech 1994–1997 děkan fakulty, který se zasloužil o vybudování nové scény pro školní divadlo DISK. Dramaturgii vyučují vedle Jana Vedrala Daria Ullrichová a Johana Kudláčková, pedagogy režie se stávají Jan Burian a Jakub Korčák, později Jan Nebeský a krátce i Vladimír Strnisko a Petr Kracik. Vývoji a estetice hudebně-dramatického myšlení se věnuje prof. Vladimír Franz.


2000

 

Po roce 2000

V roce 2001 se vedoucím katedry stává prof. Jan Burian, jeho zástupkyní Mgr. Johana Kudláčková. V průběhu let se ustavují oborové kabinety: po prof. Janě Hlaváčové převzala vedení kabinetu herectví doc. Eva Salzmannová, kabinet režie vede doc. Jakub Korčák (zástupce vedoucího katedry, proděkan DAMU), kabinet dramaturgie prof. Daria Ullrichová, kabinet historie a teorie činoherního divadla doc. Zuzana Sílová. Kabinet hlasové výchovy převzala po doc. Jiřině Hůrkové (proděkanka DAMU 1995–2002, zemřela 2007) Mgr. Regina Szymiková, kabinet pohybové výchovy doc. Martin Pacek.


OSOBNOSTI Z HISTORIE KATEDRY