O katedře

Studijní programy Katedry alternativního a loutkového divadla se zaměřují na průzkum samotné podstaty toho, čemu říkáme divadlo, jak může být vnímáno, jakou společenskou funkci v dnešní době může plnit, kam může směřovat a vyvíjet se, kde jsou jeho hranice, či kam až přesahuje.

Studium zde vychází na jedné straně z mnohaleté pedagogické zkušenosti loutkářsky orientované vysoké školy, na druhé straně se opírá o tendence, které mají své kořeny v divadelní avantgardě a v hnutí “otevřeného divadla”.

Kromě řemeslných dovedností, teoretického a historického vzdělání, se katedra zaměřuje na zkoumání oblastí prvotních divadelních funkcí, prověřuje dělení na tradiční divadelní profese – režii, dramaturgii, scénografii, herectví, kostýmní návrhářství, hudbu či tanec, se zvláštním důrazem na kolektivní práci, v níž se právě tyto profese narušují, překrývají, prolínají a dehierarchizují, a to zejména v rámci zkušebního procesu, který chápeme jako jádro divadelní tvorby.

Tyto postupy se zkoumají v oblastech figurativního a loutkového divadla, DIY (do it yourself), happeningu, performance, tance, výtvarného projevu, soudobé hudby nebo například hudebního, dokumentárního, politického nebo čistě fyzického divadla nebo naopak divadla archaického a mimoevropského. Divadelní principy jsou rozšířeny o přesah k rozhlasovým či hudebním kompozicím nebo experimentálnímu filmu, neboť divadlo nemusí mít svoji scénu pouze v divadelních budovách a může své principy přenášet i do jiných uměleckých forem a naopak – inspirace a postupy z jiných forem se pokoušet transformovat do scénického jazyka. Inspiračním zdrojem tak nemusí být pouze dramatická literatura, ale například vědecké studie a objevy z oblasti botaniky, mineralogie, alchymie a hermetických nauk, filosofie nebo psychologie stejně jako například matematiky, obskurní kinematografie, románů, poezie, esejů nebo traktátů a kronik, jazzu, barokní hudby nebo metalu.

Společným teritoriem studia je tedy divadlo postdramatické, autorské, postspektakulární, loutkové, objektové, ale i fyzické. Více než na studium zavedených postupů a řemeslných zákonitostí je brán zřetel na prostor pro tázání se a hledání jiného či nového jazyka. Divadlo není něčím absolutně poznaným, je prostorem pro neustále nutné definování sebe sama. Má-li být živé, musí být současné divadlo spíše otázkou než ověřeným uměleckým žánrem, stejně jako jednotlivé profese jako režie nebo scénografie nejsou samotným cílem studia, který musí být dokonale ovládnut.

Důležitým aspektem je kromě samotného studia divadelního nebo performativního jazyka společné a otevřené studium studentů všech klíčových oborů se vzájemným sdílením zkušeností a vědomostí a vzájemnou reflexí vlastní práce. Důraz je kladen také na historii divadla, aktuální teoretické znalosti a teatrologický aparát jako nezbytný kontext, jehož obeznámenost se s praktickými úkoly a scénickými projekty komplementárně doplňuje.