O ústavu

O nás
Publikační činnost
Vědecká rada

Zpráva o výzkumné činnosti Ústavu teorie scénické tvorby DAMU k 31. 12. 2019

Vedoucí prof. Zuzana Sílová, Ph.D; zástupce vedoucí pro výzkum prof. Jaroslav Vostrý

(Poznámka: Výsledky za rok 2019 s perspektivou další výzkumné aktivity jsou v tomto textu, stejně jako názvy jednotlivých okruhů výzkumu, tištěny tučně.)

Úvod

Ústav teorie scénické tvorby jako vědecko-výzkumné pracoviště Katedry činoherního divadla a Katedry scénografie DAMU pokračuje v činnosti Ústavu dramatické a scénické tvorby DAMU (DaS), založeného v akademickém roce 2001/02. U zrodu DaS stáli kromě iniciátora jeho založení prof. Jaroslava Vostrého doc. Markéta Schartová, tehdejší děkanka DAMU, a prof. Jan Císař, tehdejší vedoucí katedry teorie a kritiky. V rámci této katedry také zpočátku Ústav jako její výzkumné i školící pracoviště doktorandů působil, než se od roku 2005, vzhledem k rozsahu výzkumné činnosti i rozšíření jejího předmětu, se schválením Akademického senátu AMU osamostatnil. Vzhledem k postupné diferenciaci vědecko-výzkumné činnosti na DAMU podle jednotlivých kateder stalo se nezbytným spojit činnost Ústavu bezprostředněji s činností dvou zmíněných kateder, které mají – i díky přípravě studentů a studentek k aktivitám přesahujícím hranice divadla coby média – největší zájem na výzkumu scénování a scéničnosti (a to znamená i rozvíjení scénologie – viz dále) jako širšího a hlubšího základu divadla coby umění.

Od roku 2002 se stal místem zveřejňování výstupů výzkumné činnosti Ústavu časopis Disk a od roku 2005 stejnojmenná knižní edice. Pokud jde o časopis, vyšla v červnu a prosinci 2002 první dvě čísla, od začátku roku 2003 vycházel Disk jako čtvrtletník.

Současná situace: Do konce roku 2012, kdy bylo vydávání časopisu Disk ukončeno, vyšlo 42 čísel. Od roku 2013 se publikační činnost Ústavu soustřeďuje na edici Disk, v níž bylo k 31. 12. 2019 vydáno 42 svazků velké a 20 svazků malé řady, celkem tedy 62 odborných knih.

Od roku 2005 je Ústav také školícím pracovištěm doktorského studia scénické tvorby a teorie scénické tvorby. Činnost doktorandů, z nichž řada se uplatňuje i v umělecké praxi, ke které mají vztah i další spolupracovníci Ústavu, a vazba s činností jmenovaných kateder umožňuje spojovat historický výzkum s výzkumem spojeným se samotnou uměleckou praxí a vycházet v rámci teorie také z jeho reflexe.        

Rozvoj ústavu – výzkumné projekty

Důležitý význam při rozvíjení činnosti Ústavu měla podpora tří projektů, poskytovaná od roku 2005 Grantovou agenturou ČR; šlo o tříleté projekty „Herecká generace 1945“ (řešitel prof. Jan Císař, spolupracovnice Zuzana Sílová, Ph.D.), „Scénologie: obraz a vyprávění. Scéna a scéničnost v divadle a ve fotografii“ (řešitel prof. Jaroslav Vostrý, spolupracovník prof. Miroslav Vojtěchovský) a čtyřletý doktorský grant „Umění a technika“, realizovaný společně s katedrou skladby HAMU, Oddělením zvukové tvorby Zvukového studia HAMU a s Ústavem pro studium divadla a interaktivních médií FF MU Brno, bohužel brzy na to zrušeným a nahrazeným Ústavem hudební vědy téže fakulty. K těmto třem grantovým projektům přibyl od 1. 1. 2006 další s názvem „Český přínos západní scénické kultuře 20. století“ (řešitel prof. Jan Dušek, spolupracovnice Mgr. Ing. Kateřina Miholová, Ph.D.), založený na myšlence interaktivní rekonstrukce nejtypičtějších inscenací nejvýznamnějších českých scénografů a režisérů. Mezitím se od 1. 1. 2005 stal Ústav plnoprávnou součástí Centra základního výzkumu AMU a MU, v němž se sdružila pracoviště spolupracující na zmíněném doktorském projektu; jeho iniciátorem a vedoucím činitelem byl prof. Ivan Kurz. Součástí Centra byl Ústav až do konce jeho činnosti 31. 12. 2011.

Podporu své výzkumné činnosti čerpal Ústav i z dalších grantů GAČR: na projekt „Scénologie“ mohl 2008 navázat jednoletý publikační grant (řešitel Vostrý), herecké umění bylo předmětem pětiletého projektu „Podoby a způsoby herectví“ (řešitelka Sílová), s jehož realizací se začalo 1. 1. 2007; pokračováním projektu prof. Duška a Mgr. Ing. K. Miholové, Ph.D. se stal tříletý projekt stejného řešitele a spolupracovnice realizovaný od 1. 1. 2009; od téhož data začala realizace doktorského grantu Viliama Dočolomanského, Ph.D., „Předpoklady a metodické rozvíjení hereckého výrazu“, jehož výsledky byly negativně poznamenány podmínkami existence mezinárodního studia Farma v jeskyni a manažerskými starostmi, které z toho vyplývaly pro režiséra, který mu stojí v čele.   

Prostředky k rozvíjení výzkumu přinesly i projekty realizované v rámci celostátně podporovaného specifického výzkumu (Studentská grantová soutěž). Od roku 2010 významně pomáhají zejména prostředky poskytované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v rámci Dlouhodobého koncepčního rozvoje (DKR) AMU.

Scénologický výzkum

K založení Ústavu a vydávání časopisu a edice Disk vedla přirozená potřeba: Učinit předpoklady, procesy a výsledky dramatické a scénické tvorby a jejich uplatňování předmětem výzkumu ve vzájemné spojitosti všech tří aspektů (podmínek, tvůrčího procesu i hotových produktů včetně problematiky jejich uplatnění) i obou elementů (tj. elementu specificky dramatického a elementu obecně scénického – odtud i původní název Ústavu), o nerozlučném spojení historie s živým divadlem a teorie s (vlastní) scénickou tvorbou nemluvě. K takovému výzkumu dává činnost obou kateder divadelní fakulty předpoklady ve stejné míře, do jaké sama (i DAMU celá) takový výzkum ke svému rozvoji potřebuje.

Při plánování a realizaci činnosti Ústavu bylo tedy hned od začátku jasné, že předmět tohoto výzkumu, má-li to být výzkum skutečně plodný, nemohou tvořit pouze divadelní produkce, zvlášť když se dnes za divadlo považuje kdeco. Přirozeným předmětem výzkumu se tak stalo scénování v širokém, tj. také nespecifickém smyslu, tzn. scénování ‘v životě’.

Pro takový druh výzkumu se zdá nejvýstižnější název scénologie. Jde o disciplínu zkoumající scénické aspekty lidského konání se zásadním ohledem na nové možnosti scénování, které otevřel rozvoj techniky a technologií související s bouřlivým rozvojem tzv. nových či technických médií; rozlišování uměleckého a mediálního, fungujícího přitom i v různých spojeních, vynucuje si nový přístup i k proměňujícím se podobám a způsobům uměleckého scénování.

Směry a okruhy výzkumu

Jednotlivé směry či okruhy výzkumu, které se ovšem různě prolínají, se dají (v příslušném zjednodušení) charakterizovat takto:

 

[1] „Herectví v životě“ a herecké umění (garant prof. Zuzana Sílová, Ph.D., spolupracovníci prof. J. Vostrý a MgA. Štěpán Pácl, Ph.D. a doktorandi MgA. Lenka Šestáková a MgA. Josef Kačmarčík):

Mezi prvními grantovými projekty Ústavu se dva věnovaly herectví. Výsledkem prvního byla monografie prof. PhDr. Jana Hyvnara, CSc., s názvem O českém dramatickém herectví 20. století (2008), doplněná 2. rozšířeným vydáním jeho knihy Herec v moderním divadle. K divadelním reformám 20. století (2011); v malé řadě vyšla (také 2011) Hyvnarova kniha věnovaná hereckým virtuosům 19. a počátku 20. století. První ze jmenovaných knih vytyčuje základní linie vývoje moderního českého dramatického herectví, na jejímž utváření se po Eduardu Vojanovi podílely především významné režisérské a šéfovské osobností od začátku 20. století po rok 1989.

K výstupům navazujících grantů GAČR patřila už roku 2006 vydaná kniha Zuzany Sílové DISK a generace 1945, věnovaná herecké dráze Jaroslavy Adamové a režijní činnosti Jaromíra Pleskota v kontextu politických podmínek limitujících aktivity jejich generace. Dalším příspěvkem ke studiu přínosu této generace se stala kolektivní monografie Generace a kontinuita. K českému scénickému umění 20. století (2009), jejíž byla Z. Sílová editorkou a která ještě víc než její vlastní monografie poukazuje i k tematice dalších výzkumných okruhů, zrovna tak jako další kniha Z. Sílové napsaná společně s J. Vostrým a vydaná 2009 pod názvem Je dnes ještě možné herecké umění? (Scénologie herectví).

Základ každého herectví tvoří chování; zatímco jmenované práce Z. Sílové směřují k dramaturgickému kontextu hereckých projevů s vědomím jejich mimických základů (viz [2]) a studie prof. Jiřího Šípka včetně jeho knížky Psychologické souvislosti scénické tvorby (2010) k psychologii herce a psychologickým motivům herectví, tématem výzkumu doc. PhDr. Josefa Valenty je Scénologie (každodenního) chování, jak také zní název jeho knihy z roku 2011; J. Valenta do ní zařadil i pojednání „O scéničnosti učitelské profese“ z Disku 18 (prosinec 2006). V roce 2019 vyšla v edici Disk knižní studie J. Valenty Divadlo nebo život! aneb Metafora divadla jako prostředek poznávání.

Přímo k filosoficko-antropologicky motivovanému hledání předpokladů herectví ve fundamentální struktuře lidského chování míří překlad Plessnerovy studie „K antropologii herce“ z roku 1949, doprovozený v Disku 24 (červen 2008) Hyvnarovou statí „Herectví jako antropologický experiment“. 

Jako může být zdrojem hereckého umění jistého druhu a žánru samotné ‘civilní’ chování, mohou být jeho významnou inspirací také múzické projevy lidového scénování, související tak či onak s kulturními performancemi, ceremoniály a rituály i zachováváním příslušných tradičních scénických projevů. O inspiraci tradičními lidovými hudebně scénickými projevy uchovávanými mezi Rusíny na východním Slovensku pojednávají disertace Elišky Vavříkové (Mimesis a poiesis. Od etnoscénologického výzkumu k hereckému projevu..., vydaná 2009) a Maji Jawor (Hlas a pohyb. Herecká technika a herecká tvořivost, vydaná 2010). Obě spolu s knižně nepublikovanou disertací Hany Varadzinové Scéničnost a hudebnost vznikly v souvislosti etnoscénologického výzkumu mezi Rusíny na východním Slovensku, konaného v rámci příprav dnes už legendární inscenace Farmy v jeskyni Sclavi/Emigrantova píseň (Maja Jawor využívá i zkušeností z polských Gardzienic), tedy výzkumu, kterému režisér jmenované inscenace a šéf Farmy v jeskyni Viliam Dočolomanský u nás kladl základy už svým článkem „Španělská inspirace“ z Disku 3 (březen 2003): šlo v něm o rekapitulaci výsledků studijní cesty do Andalusie, kterou podnikli účastníci jeho předcházející inscenace Lorcových Sonetů temné lásky.

Pokud jde o historické herecké teorie a pedagogiky herectví, představuje vyvrcholení dlouholetého studia traktátů Motokijo Zeamiho v kontextu historické i současné podoby japonského divadla nó české  vydání jeho Poučení hercům roku 2016: překlady ze starojaponštiny, které jsou dílem Tomáše Klímy, Jany Ryndové a Petra Holého jsou uvedeny studií Ing. Mgr. Denisy Vostré, Ph.D., která je také autorkou obsáhlého poznámkového aparátu. Českého znění se už v Disku 18 (prosinec 2006) dočkalo Pojednání o hereckém umění představitele jezuitského divadla P. Franciska Langa, komentované jeho překladatelkou Magdalénou Jackovou. Roku 2017 vyšly v edici Disk v jednom svazku revidované překlady dvou spisů Michaila Čechova Hercova cesta / O herecké technice, doprovázené obsáhlou studií překladatelky Zoji Oubramové.

Výzkumem pedagogické činnosti M. Čechova v USA se v připravované disertaci zabývá doktorandka Mgr. Lenka Pichlíková. Mgr. Jitka Goriaux se r. 2019 ve své habilitační přednášce zabývala pedagogickou činnosti franc. režiséra A. Viteze, o kterém v současné době připravuje monografii. Jitka Goriaux se také věnovala pedagogické prací s herci německého režiséra A. Ostermeiera: její (už odevzdaný) článek na toto téma vyjde 2020 v časopise Slovenské divadlo, stejně jako článek Z. Sílové věnovaný herecké pedagogice Radovana Lukavského. 

K herectví v širším kontextu se vyjadřují z různých úhlů i příspěvky doc. Jana Hančila, např. v souvislosti s fenoménem charismatu: viz jeho stať „Herectví a charisma“ v kolektivní monografii Sláva a bída herectví vydané 2013 a věnované českému herectví na rozhraní divadla a filmu v době, kdy česká veřejnost začíná vnímat herce či herečku jako star.

Ze vztahu ‘herectví v životě’ a hereckého umění vycházejí studie J. Vostrého, např. „Herec mezi  rolí a vlastní tělesnou přítomností“ z Disku 32 (červen 2010), „Mezi (sebe)scénováním a dramatickým herectvím“ z Disku 36 (červen 2011) i stať „Scénické působení a zrcadlové neurony“ z Disku 28 (červen 2009), zařazená později v rozšířené verzi do knihy Je dnes ještě možné herecké umění? a otevírající problematiku souvislosti herectví a chování/jednání z hlediska – se Zichem řečeno – vnitřně hmatového vnímání (s příslušným zřetelem k výsledkům současné neurovědy). Roku 2014 vyšlo 2., revidované a rozšířené vydání Vostrého knihy O hercích a herectví.

Osou výzkumu hereckého umění v souvislosti se scénologií chování a ve srovnání s rozvojem performačního umění se postupně stal vývoj od výkonu v roli k vytváření herecké postavy, v poslední době sledovaný při studiu reformy K. S. Stanislavského: prvním výstupem tohoto směru výzkumu, jímž se i v souvislosti s vlastní režijní spoluprací s herci zabývá také MgA. Štěpán Pácl, Ph.D., se v roce 2018 stala kniha J. Vostrého Stanislavského objev herecké kreativity a jeho sociokulturní souvislosti. V současné době se připravuje k vydání (v rámci edice Studijních textů) komentovaný výbor studií K. S. Stanislavského věnovaný především tzv. fyzickému jednání.  

 

[2] Scénické umění mezi mimem a dramatem, herectvím a režií, obrazem a výrazem (garant doc. Mgr. Jitka Goriaux Pelechová, Ph.D., spolupracovníci Mgr. Pavel Bár, Ph.D. Mgr. Petra Honsová, Ph.D. MgA. Milan Šotek, Ph.D. a doktorand MgA. Zdeněk Janál):   

Při rozvíjení specifických podob scénování a způsobů jejich uplatňování v kultuře i speciálně ve vývoji divadla jde o permanentní střetávání ‘mimu a mimování’, tj. v užším smyslu komediantského, event. přímo šaškovského elementu na jednom pólu a dramatu nejen ve smyslu předem daného textu, ale i ve smyslu moderní činohry: jde přitom nejen o rozpětí i sepětí „interpretačního“ divadla na jedné a režisérského či režiséristického divadla na druhé straně, ale také o rozpětí i sepětí dvou pólů herectví (viz rozlišování commediante a attore, resp. player a actor od 16. století).

Zatímco zásadní formulaci problému vztahu mimu a dramatu obsahuje kniha J. Vostrého Scénologie dramatu z roku 2010, výzkumem tohoto vztahu v herecké rovině se zabývá kniha Zuzany Sílové Komedianti na české scéně (Od divadla k filmu) vydaná 2013; z prolínání obojího živlu vychází také (už v 1. okruhu zmíněná) publikace Generace a kontinuita se studiemi věnovanými herectví Otomara Krejči i Vlastimila Brodského a vývoji české režie od Buriana a Frejky k Radokovi.

Mezi těmito texty se dobře uplatnily i příspěvky tehdejšího doktoranda a spolupracovníka Centra základního výzkumu AMU a MU Mgr. Pavla Bára, Ph.D., zaměřujícího se soustavně na zábavněhudební divadlo jako svérázného dědice mimu: viz zejména knižní verzi jeho disertační práce Od operety k muzikálu, vydanou 2013, nehledě ke statím jako „Oldřich Nový mezi divadlem a filmem“ z kolektivní monografie Sláva a bída herectví, ke kapitole věnované „‘Muzikálovým’ inscenacím Ornestovy éry MDP“ v kolektivní monografii věnované MDP (viz dále) a zejména ke knize Divadlo Karlín. Od varieté k muzikálu vydané 2016. Novým výstupem Bárova výzkumu, opřeného dnes o praktickou dramaturgickou aktivitu, je do tisku připravená jeho kniha Herectví českého hudebnězábavního divadla; v rámci grantu přiděleného v rámci DKR na léta 2019–2022 se Bár zabývá přímo studiem kořenů zábavněhudebního divadla v mimu: jeho výstupem by měla být kniha Od arénových komiků k modernímu zábavněhudebnímu divadlu.   

Zásadní příspěvek k tématu vlivu mimu na českou dramatickou tvorbu představuje knižní verze disertace Komedie podle Václava Klimenta Klicpery MgA. Milana Šotka, Ph.D., vydaná 2018, v níž podklad i samostatný výsledek studia Klicperových postupů představuje komedie Mlynářova opička hraná v pražském Národním divadle. V současné době se M. Šotek věnuje výzkumu té linie české komediografie, která pokračovala od Šamberka ke Smočkovi. Monografii o režisérovi a dramatikovi Smočkovi, jehož tvorba představuje svérázné spojení tradice mimu a tradice dramatu, připravuje Mgr. Petra Honsová.   

V historii českého divadla se střetávání obou elementů po Klicperovi plodně projevilo nejen u J. K. Tyla (viz kolektivní monografii Josef Kajetán Tyl 1808 – 1856 – 2006 – 2008 z roku 2007), ale např. i u Karla Čapka, jehož vinohradskému dramaturgickému i režijnímu působení se věnovaly příspěvky tehdejší doktorandky Kláry Novotné a tehdejší studentky dramaturgie Hany Novákové v Disku 38 (prosinec 2011). Čapkovu dramatickou tvorbu zkoumá z tohoto hlediska Mgr. Jana Cindlerová, Ph.D., které po řadě článků vyšla 2016 v edici Disk přepracovaná verze její disertační práce Dramaturgie her Karla Čapka.

Inspirativní spojení mimu a dramatu představovala v historii českého divadla inscenační praxe i teorie Jiřího Frejky: z výzkumu zahájeného 2014 byla už v roce 2015 vytěžena kniha Frejkovy Schovávané na schodech: poezie a politika (editoři Sílová, Bár) představující také důležitý příspěvek k problematice vztahu specifického a nespecifického scénování a ‘historických’ a ‘osobních’ vlivů na osudy divadla jako součásti dějin české moderní kultury; další závažné poznatky k této problematice přináší kniha Divadelním ředitelem 1945–1950. Frejka na Vinohradech (editoři Vostrý, Sílová, Bár) zkoumající tamní Frejkovu činnost v kontextu osudů české divadelní avantgardy s jejím svérázným spojováním obou elementů. Ve zkoumání problematiky zahájené v této knize pokračuje v současnosti např. prof. Jiří Šípek, CSc. et Ph.D. studiem života a díla E. F. Buriana z psychologického hlediska.

Ze zkoumání problematiky spojené jak se vztahem mimu a dramatu, tak s problematikou z něj vycházejícího poměru herců a režisérů v rámci ‘hereckého’ a ‘režisérského’ divadla vychází také kolektivní monografie Městská divadla pražská v éře Oty Ornesta (1950–1972) z roku 2014 a bezprostředně se jí dotýká i knižní verze disertace Petry Honsové Jiří Hálek a Jiřina Třebická (K herectví Činoherního klubu a 60. let), vydaná v témže roce.

V rámci ujasňování této problematiky z historického hlediska sehrály důležitou roli studie Jana Císaře shrnuté do knihy Česká divadelní tradice: mýtus nebo živá skutečnost? z roku 2011, věnované moderní ‘velké’ české činohře: autor sleduje, jak se od počátků realizovaných pod heslem národního divadla vyvíjela až k dobové ‘postmoderní’ podobě s jejím ne vždy pozitivním vlivem na stav české divadelní kultury.

Z teoretického hlediska pojednávají o vztahu mimu a dramatu Vostrý a Sílová ve IV. kap. citované knihy Je dnes ještě možné herecké umění?, do které zařadili i studii o herecké dramaturgii. Tento pojem ražený Zuzanou Sílovou se uplatnil i v sérii článků „[hra xy] jako problém dramaturgický“ v různých číslech Disku a inspiroval také MgA. Lenku Markovou-Chválovou, Ph.D., k novým zjištěním a hlediskům její disertace Žena v divadle J. K. Tyla, jejíž knižní verze vyšla v malé řadě edice Disk roku 2012 a která ukazuje na dramatikovu inspiraci herectvím předem určených představitelek jeho postav.

Součástí výzkumu v tomto okruhu jsou také referáty a analýzy inscenací významných evropských divadel, na kterých se vedle Bára, Honsové, Pácla a Šefrnové podílela řadou článků i Mgr. Jitka Goriaux Pelechová, Ph.D.: její disertace, obhájená v Paříži, se věnuje proslulému německému režisérovi Ostermeierovi a byla v české verzi vydána v edici Disk koncem roku 2014. Do rámce výzkumu režisérského divadla, kterému se J. Goriaux Pelechová věnuje, patří její studie věnovaná režisérskému stylu Luca Bondyho na příkladu jeho inscenace Marivauxova Triumfu lásky, uveřejněná v Divadelní revui 1/2017.

Do tohoto okruhu patří i plánovaná kolektivní monografie věnovaná odezvě Brechtova díla v Česku a na Slovensku i ve srovnání s jeho přijetím na západě (editory jsou prof. Vostrý a prof. Miroslav Plešák).      

 

[3] Drama a scénování mezi obrazem a příběhem, performativitou a narativitou, jednáním dramatických osob a básnickým slovem (garant MgA. Milan Šotek, externí spolupracovnice Mgr. Jana Cindlerová, Ph.D.):

Už jeden ze dvou počátečních grantových projektů Ústavu se věnoval vztahu předvádění a vyprávění v rovině bezprostředních dotyků obrazu a příběhu: viz knihu Obraz a příběh. Scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění, kterou napsali M. Vojtěchovský a J. Vostrý a o kterou projevil zájem i americký distributor, takže ji bylo možné vydat 2011 také anglicky.

Také o vlastní dramaturgické a režijní výsledky se v knize Slovo a obraz na scéně (2010) mohli opřít tehdejší doktorandi Tereza Marečkové a Štěpána Pácl i absolvent činoherní režie Pavel Ondruch společně s Janou Cindlerovou, která tu analyzovala inscenace Tylových Krvavých křtin, Čapkovy Věci Makropulos a Langerovy Periferie.  

Pokud jde o teorii dramatu, zabýval se jí ze scénologického hlediska prof. Július Gajdoš v příspěvcích, z nichž vznikla jeho knížka Od techniky dramatu ke scénologii, vydaná 2005 a o rok později i v anglické verzi. V už zmíněné knize Scénologie dramatu (Úvahy a rozbory), vydané 2010, rozvinul pak Jaroslav Vostrý své časopisecké stati z Disku, v nichž zkoumal drama jako scénický projekt, i z hlediska jeho slovesné struktury a vztahu divadla a (oficiální) kultury. 

Vztahem divadla a kabaretu nejen z hlediska mimu a dramatu, ale zejména také z hlediska slovního a mimoslovního materiálu i narace a performance se zabývá Milan Šotek, jehož výbor z díla E. Basse (pod názvem Kabaret Eduarda Basse) vyšel 2012. Šotkovo zkoumání vzájemného vztahu obou žánrů se opírá jak o jeho činnost uměleckého vedoucího, režiséra i herce Kabaretu Calembour a o aktivitu autora her (viz jeho Hry se slovy a tanci vydané v edici Disk téhož roku), tak o kompetenci dramaturga velké činohry.

Vztahem slova a hlasu i sémantické a prozodické roviny řečového projevu, související také se vztahem literatury a scény ‘jako takových’, se zabývají studie prof. Zdenky Švarcové „Dvojí poetika středověkých divadelních textů jókjoku“ v Disku 26 (prosinec 2008), „Jev, výjev skrytý za znakem“ v Disku 27 (březen 2009) i „Hlas jako zvon“ v Disku 40 (červen 2012) i Vostrého stať „Scénologie mluvního projevu“ v Disku 40 a jeho rozbor Zeyerovy pohádkové hry Radúz a Mahulena (jeho definitivní verzi obsahuje kniha Scénologie dramatu). Do tohoto tematického okruhu patří i studie Denisy Vostré „Koncept kotodama aneb O japonské ‘duši slov’“ z Disku 36 (červen 2011), rozvinutá v příslušné kapitole její knihy Předpoklady japonské scéničnosti z roku 2015 i samostatná studie této autorky „Od náznaku v japonské poezii waku ke scénám moderní haiku“ z Disku 30 (prosinec 2009). Vztah scénování a slova zkoumá D. Vostrá na materiálu japonské poezie i v rámci nového grantového projektu na léta 2019–2022.

Zásadní příspěvek ke studiu vztahu scénického jednání a básnického slova i performativity a narativity v divadle představuje v roce 2018 vydaná kniha Zdenky Švarcové Legenda Komači (Ono no Komači – básně a básnířka v divadelních hrách nó), která obsahuje překlady her nó věnovaných příběhu této legendární postavy s obsáhlou studií („Legenda a skutečnost, divadlo a poezie“) a komentáři (v kapitolách „V hlavní roli verše“ a „Cesta k usmíření“).

Pokud jde o textové a mluvní, resp. sémantické a prozodické aspekty divadelních textů a hereckého projevu, zaslouží stále pozornost i příspěvky zemřelé spolupracovnice Ústavu doc. PhDr. Jiřiny Hůrkové, CSc. „Alexandr Stich a český dramatický text“ v Disku 5 (září 2003), „Mluvní styl mladé generace a jevištní řeč“ v Disku 9 (září 2004) a „O českém alexandrínu – nejen jevištním“ v Disku 13 (září 2005).

Speciální problematice příběhu se věnoval esej Přemysla Ruta „Proč příběh?“ v Disku 26 (prosinec 2008). ‘Mentální’ scénickou rekonstrukcí dramatického děje rozvíjejícího příběh o Egilovi a Thorgerdě se ve studii „Mýty, ságy a scéničnost“ v Disku 28 (červen 2009) zabýval prof. Jiří Šípek.

Pokud jde o vztah performativity a speciálně performančního umění probírá ho důkladně Július Gajdoš, který své přípravné studie uveřejňované pravidelně v časopisu Disk nakonec shrnul roku 2010 v knize Od inscenace k instalaci, od herectví k performanci.

Důležitým výstupem tohoto okruhu výzkumu je knižní studie České drama a český hrdina Jaroslava Vostrého a Zuzany Sílové, která se zabývá také vztahem vývoje národního jazyka a jazyka dramatu a zejména vývoje scénického zpodobování člověka jak v souvislosti s genologií dramatické osoby, tak s vývojem herectví. Vývoji českého dramatu v souvislosti s vývojem moderní češtiny se věnuje sborník Jak rozumět českému dramatu 19. století vydaný v edici Studijní texty roku 2019 (editoři Milan Šotek a Zuzana Sílová). 

Do tohoto okruhu patří i problematika překládání a překladatelství, kterým je věnována roku 2019 (posmrtně) vydaná knižní studie Jiřího Joska Na cestě k Shakespearovi (Překladatelské reflexe). 

 

[4] Prostor scény a specifické i nespecifické scénování ve speciálním i přírodním a kulturním prostoru (garant MgA. Štěpán Pácl, Ph.D., doktorandi Mgr. Ludmila Válková a MgA. Tomáš Příkrý):

V českých podmínkách průkopnické rozvinutí problematiky znovuoživování slova v jevištním prostoru ve vztahu k sématické a prozodické rovině textu, pro dramatické divadlo zásadním (a současným českým divadlem trestuhodně opomíjeném), představuje disertace Štěpána Pácla: její 2015 knižně vydaná verze Slovo v prostoru (Scénické řešení a divácký prožitek dramatu) shrnuje výsledky výzkumu realizovaného přímo na jevišti v Páclových inscenacích z let 2010–2013 a konfrontuje je s analýzou vybraných inscenací německojazyčných divadel.  

Specifický scénický prostor a scénografie i problematika světla a tematika výtvarné instalace se v Ústavu zkoumá neoddělitelně od scénování veřejného prostoru a ve veřejném prostoru. Na jednom pólu tu stojí výsledky K. Miholové s její interaktivní rekonstrukcí nejvýznamnějších scénografií v českém divadle 20. století (DVD-ROM s materiály k Zavřelovu/Kyselovu scénickému řešení Dykova Zmoudření Dona Quijota, Frejkovu/Tröstrovu řešení Shakespearova Julia Caesara a divadlu v Terezíně vydané 2011, viz i její knihu Král Ubu/Ubu the King: Jarry & Grossman & Fára, vydanou v roce 2007). Ke stejnému pólu vytčené problematiky se vztahují i studie Heleny Albertové a Jany Patočkové věnované spolupráci Otomara Krejči s Josefem Svobodou v Disku 39 (březen 2011) či příspěvek Jiřího Heřmana „Aktuální téma – prostor!“ v Disku 15 (březen 2006) a jeho další články. Na druhém (obecně scénologickém) pólu se pohybuje R. Lipus v knize Scénologie Ostravy z roku 2006 a jeho časopisecké studie, na jejichž počátku stojí text „Prostor divadla a divadlo prostoru“ z Disku 1 (červenec 2002).

Tyto Lipusovy studie jsou věnované nejen scénologii některých polských měst (Disk 22 z prosince 2007, 23 z března 2008 a 26 z prosince 2009) či např. scénickým aspektům současného New Yorku v Disku 30 (prosinec 2009), ale také scénování ve veřejném prostoru, do něhož se zapojují či které iniciují sami místní občané a které souvisejí s jejich identifikací s místem: viz články „Scéničnost a identita“ z Disku 18 (prosinec 2006) a „Adamov: identifikace“ z Disku 28 (červen 2009).

Scénování, event. sebescénování i kvaziscénografie ve veřejném prostoru se týká i příspěvek Denisy Vostré „Na jevišti Japonsko: záměrná i bezděčná scéničnost Země vycházejícího slunce“ v Disku 14 (prosinec 2005). Viz i příslušnou kapitolu z její už citované knihy z roku 2015, nazvanou „Scénologie japonského prostoru k obývání“, ke které ji inspiroval režisér Tadaši Suzuki a v níž se na základě rozboru uspořádání tradičního japonského obydlí ukazuje, jak životní prostor člověka – sakrální i profánní – funguje v Japonsku coby předobraz prostoru jevištního.

Kniha prof. Alberta Pražáka Mezi (Stručná interpretace meziprostoru), která se objevila v malé řadě edice Disk roku 2010 a zaujme svérázným pojmoslovným zachycením vnitřního prožitku scénografovy zkušenosti, se dotýká podobného způsobu prostorového myšlení, o kterém píše D. Vostrá v citované knize v kapitole „Prostor a čas v japonském konceptu ma“.

Scéničností přírodního prostředí se zabýval Josef Valenta, který své texty věnované tomuto tématu rozvinul v knižní studii Scénologie krajiny, vydané roku 2008. Autorkou článku „Kultura jangčouských rezidenčních zahrad“ z Disku 28 (červen 2009) byla Věna Hrdličková, text „Krajinná scéna, nebo scény v krajině (Storm King Art Center)“ z Disku 35 (březen 2011) napsal J. Gajdoš.

O typologicky odlišných tendencích řešení vztahu obrazových a obrazných aspektů při konstituci a proměnách novověkého evropského divadelního prostoru pojednává studie J. Vostrého „Od podívané k obrazu (Italský vynález scénografie a směry evropského divadla)“ 1 a 2 z Disku 2 (prosinec 2002) a 3 (březen 2003). Tematice kontaktu a odstupu v podmínkách intimního a tradičního divadelního prostoru v souvislosti se vznikem jevištního obrazu se věnuje stejný autor ve studii „Scéna a sklep“ v Disku 5 (září 2003).     

Od zkoumání divadelního prostoru s jeho základem ve vztahu jevištního dění a diváckého vnímání si nelze odmyslet studium divadelní iluze a jejího rušení v souvislosti s problematikou diváckého vciťování (s odchylkou v podobě voyeurismu) i divácké intelektuální distance. Na téma jevištní iluze napsal svou stejnojmennou disertaci MgA. Zdeně Bartoš, Ph.D.; její knižní verze vyšla v malé řadě edice Disk roku 2011. Prof. Jiří Šípek pojednal o problematice diváckého vnímání ve studiích „Scéničnost, génius loci a psychická distance“ z Disku 18 (prosinec 2006) a „Vcítění a distance“ z Disku 26 (prosinec 2008).

 

[5] Scéna a scéničnost v době všeobecné scénovanosti (garant prof. Jaroslav Vostrý, externí spolupracovnice Ing. Mgr. Denisa Vostrá, Ph.D.)

Na zkoumání vztahu scénování a dobového myšlení je založena studie prof. PhDr. Františka Šmahela, DrSc., „Zkrocení divých lidí ve scénických příbězích středověké fantazie“ v Disku 36 (červen 2011). Pokud jde o ideologické využívání veřejného scénování v západní kultuře, představuje zásadní materiál ke studiu Rousseaův Dopis d’Alembertovi, jehož překlad pro malou řadu edice Disk pořídil v rámci svého doktorského studia Zdeněk Bartoš.

Zásadními proměnami ve vývoji nespecifického i specifického scénování včetně scénického umění s jeho současným rozpětím i diferenciací se zabýval Jaroslav Vostrý v knize Scénování v době všeobecné scénovanosti (Úvod do scénologie), vydané 2012. K diskusi o důsledcích těchto proměn přispívají různé studie a články dotýkající se problematiky modernity a umělecké moderny, resp. postmoderny, mezi něž patří příspěvek Júlia Gajdoše „Postmodernismus mezi námi“ z Disku 40 (červen 2012) a na něj svým způsobem navazující stať téhož autora „Modernismus v nás“ v Disku 41 (září 2012), ale i příspěvky Jana Hyvnara „Herectví mediálního věku aneb Současný herec mezi simulakry“ z Disku 30 (prosinec 2009) či studie Jana Císaře „Divadelní dílo ve věku všeobecné scénovanosti“ ve stejném čísle. O knize Josefa Valenty Scénologie každodenního chování už byla řeč v souvislosti s výzkumným okruhem [1].

K problematice mediálního scénování a jeho dalšího komerčního využívání se vztahuje článek Milana Šotka „Sekera jako měsíční kámen“ z Disku 25 (září 2008): konkrétně pojednává o scénování mediálně proslavených míst v turistickém podnikání. Ke scénické komerci se vztahuje i studie Markéty Machačíkové „Vycpávání zvířat“ z Disku 33 (září 2010), věnovaná speciálnímu odvětví scénování, které představuje taxidermie: právě na jejím pozadí lze domýšlet inspiraci, ze které vychází Damien Hirst. Autorkou stati „Lékařství a umění“ z Disku 35 (březen 2011), vycházející z výzkumu vlivu současného všeobecného scénování na tematiku uměleckého scénování, je Ewa Żurakowska. Problematikou zneužívání scénických prostředků k politickým cílům se zabývá Valentův příspěvek „Akce Kameny – StB a fiktivní státní hranice“ z Disku 35 (březen 2011).   

Médiem scénování a sebescénování společnosti a její mentality je také divadlo jako instituce a součást oficiálního a státem podporovaného systému kultury. Z hlediska budování a existence divadla jako instituce, budovy i tvůrčího prostoru v perspektivě jeho uplatnění v dnešním sociálně kulturním kontextu vycházela doktorská disertační práce MgA. Daniela Hrbka, PhD. Budování divadla, vydaná 2009. Doktorská disertace MgA. Jiřího Šestáka, Ph.D. Může být regionální divadlo kulturním centrem? vyšla v knižní verzi roku 2012. K problematice divadla na rozhraní umění a instituce má co říct studie prof. Jana Císaře „Mimo institucionalizované území“ z Disku 38 (prosinec 2011), čerpající z analýzy praxe i poetiky několika amatérských souborů s osobitou sebeidentifikací.

Scénování scénických aktivit je věnována studie Martina Maryšky „Rozšířený prostor jeviště – grafický design Divadla na provázku“ z Disku 40 (červen 2012); k historii tohoto fenoménu se obrací i příspěvek Jana Císaře „Opony jako scénologický fenomén“ z Disku 36 (červen 2011). 

Z hlediska scénologie lze, jak se ukázalo, leccos důležitého dodat k problematice, která se stala ve vědách o člověku a kultuře aktuální v souvislosti s tzv. ikonickým, příp. performativním obratem a která v rámci problematiky reprezentace nově postavila i otázku předmětu teatrologie a jejího vztahu k příbuzným oborům. K problematice pokusů o novou identifikaci předmětu divadelní vědy v podmínkách všeobecné scénovanosti a ke vztahu scénologie k teatrologii se vyjádřil J. Vostrý ve studii „Od teatri/sti/ky ke scénologii?“ v Disku 38 (prosinec 2011) a 39 (březen 2012). K této problematice se vztahují také některé starší příspěvky téhož autora, mj. i „Umění a scéničnost – nebo teatralita?“ polemizující s německou teatroložkou E. Fischer-Lichte v Disku 13 (září 2005) a „Divadelnost a/či scéničnost (Scénická událost v divadelně-vědném konceptu Andrease Kotteho)“ z Disku 31 (březen 2010), související s vydáním Kotteho Úvodu do divadelní vědy v edici Disk téhož roku atd.

Pramenem nových pohledů na specifické scénování, zahrnující nejrůznější umělecké, kvazi-umělecké i mimoumělecké druhy a způsoby veřejných projevů a samotné divadlo jako jejich speciální a často i typický případ, stala se – i díky třem česko-japonským sympoziím – komparace západního a východního, konkrétně právě japonského divadla a jeho vztahů k povaze tamního obecného scénování: odtud příspěvky japonských teatrologů v časopise Disk i kniha D. Vostré zmíněná už mezi výstupy okruhů [3] a [4] a její další tam citované studie. Scénickým tradicím Latinské Ameriky se věnuje Stanislav Slavický ve stejnojmenné knize z roku 2013, zatímco roku 2015 vyšla jeho kniha o scénických tradicích Jihovýchodní Asie. Ke vztahu specifického a nespecifického scénování má co říct i článek Kláry Břeňové „Od svátku purim k jidiš divadlu“ v Disku 17 (září 2006).

V rámci grantového projektu Drama a scéna na léta 2019–2022 zkoumá Jaroslav Vostrý vztah scénování a umění v připravované monografii, jejíž vydání se předpokládá v roce 2020.

PUBLIKAČNÍ ČINNOST

Edice Disk

Studijní texty

Publikační činnost je spojena s vydáváním časopisu Disk, který vycházel v letech 2002-2012 a v němž byly pravidelně uveřejňovány studie a stati související s výzkumnou činností Ústavu teorie scénické tvorby.

Na činnost časopisu navázala od roku 2005 edice Disk ve velké a malé řadě: formou monografií se věnuje reflexi jednotlivých témat, jejichž zkoumáním se Ústav zabývá.

Od roku 2017 vydáváme pro studenty studijní texty Ústavu teorie scénické tvorby DAMU.

Edice Disk

2019

Josef Valenta: Divadlo nebo život! aneb Metafora jako prostředek poznání. Malá řada – svazek 20.

Jiří Josek: Na cestě k Shakespearovi (Překladatelské reflexe). Editorka Zuzana Josková. Malá řada – svazek 19.

2018

Jaroslav Vostrý: Stanislavského objev herecké kreativity a jeho sociokulturní souvislosti. Malá řada edice Disk – svazek 18.

Zdenka Švarcová: Ono no Komači – básně a básnířka v divadelních hrách nó. Velká řada edice Disk – svazek 41.

Milan Šotek: Komedie podle Václava Klimenta Klicpery. Velká řada edice Disk – svazek 42.

2017

Jaroslav Vostrý a Zuzana Sílová: České drama a český hrdina. Velká řada - svazek 40.

Michail Čechov: Hercova cesta / O herecké technice. Přeložila a úvodní studii napsala Zoja Oubramová. Velká řada - svazek 39.

2016

Divadelním ředitelem 1945–1950. Jiří Frejka na Vinohradech. Kolektivní monografie (autoři: Jaroslav Vostrý, Zuzana Sílová, Pavel Bár /eds./, Jiří Šípek, Petra Honsová, Klára Novotná, Hana Nováková). Velká řada – svazek 38.

Zeami Motokijo: Poučení hercům (editorka a autorka vstupní studie: Denisa Vostrá). Velká řada – svazek 37.

Jana Cindlerová: Dramaturgie her Karla Čapka. Velká řada – svazek 36.

Projít ohněm. Život a smrt Jana Husa. Divadelní hra a scénické čtení podle rozhlasového dramatu Edzarda Schapera. Vydali Barbara Hallensleben a Simon Helbling. Z němčiny přeložila Jitka Goriaux Pelechová. Předmluvou opatřil Ota Pavlíček. Malá řada – svazek 17.

2015

Stanislav Slavický: Scénické tradice jihovýchodní Asie. Velká řada - svazek 35.

Denisa Vostrá: Předpoklady japonské scéničnosti. Velká řada – svazek 34.

Štěpán Pácl: Slovo v prostoru (Scénické řešení a divácký zážitek). Velká řada – svazek 33.

2014

2014

Frejkovy Schovávané na schodech. Poezie a politika. Kolektivní monografie (Zuzana Sílová, Pavel Bár /eds./, Matouš Černý, Hana Nováková, Jaroslav Vostrý). Velká řada – svazek 32.

Jitka Goriaux Pelechová: Divadlo Thomase Ostermeiera. Na cestě za novým realismem. Velká řada – svazek 31.

Městská divadla pražská v éře Oty Ornesta (1950–1972). Kolektivní monografie (autoři: Jaroslav Vostrý, Zuzana Sílová /eds./, Klára Novotná, Marie Valtrová, Zuzana Burianová, Jan Císař, Alena Kožíková, Pavel Bár, Ivan Kurz). Velká řada – svazek 30.

Jaroslav Vostrý: O hercích a herectví (2., rozšířené vydání). Velká řada – svazek 29.

Petra Honsová: Jiří Hálek a Jiřina Třebická. K herectví Činoherního klubu a 60. let. Velká řada – svazek 28.

2013

Stanislav Slavický: Scénické tradice Latinské Ameriky. Velká řada – svazek 27.

Zuzana Sílová: Komedianti na české scéně. Od divadla k filmu. Velká řada – svazek 26.

Pavel Bár: Od operety k muzikálu. Zábavněhudební divadlo v Československu po roce 1945. Velká řada – svazek 25.

Jaroslav Vostrý a Zuzana Sílová (eds.)

Sláva a bída herectví. Kolektivní monografie (autoři: Jan Hančil, Jaroslav Vostrý, Jiří Šípek, Zuzana Sílová, Klára Novotná, Pavel Bár, Iveta Davidová, Petra Honsová, Marie Valtrová, Tereza Šefrnová a Markéta Machačíková). Velká řada – svazek 24.

Eva Machková: Mezi skutečností a snem. Kapitoly z poetiky pohádkové hry. Velká řada – svazek 23.

Alexandr Gregar: Město a (jeho) divadlo. Historie královéhradeckého divadelního pahorku. Velká řada – svazek 22.

Kateřina Řezníčková: České divadlo pro děti a s dětmi v první polovině 19. století.Malá řada – svazek 16.

Lenka Chválová: Žena v divadle Josefa Kajetána Tyla. Malá řada – svazek 15.

2012

Jaroslav Vostrý: Scénování v době všeobecné scénovanosti. Úvod do scénologie. Velká řada – svazek 21.

Jiří Šesták: Divadlo – kultura – podmínky. Osobní zkušenost. Velká řada – svazek 20.

Milan Šotek: Hry se slovy a tanci. Malá řada – svazek 14.

Milan Šotek (ed.): Kabaret Eduarda Basse. Malá řada – svazek 13.

2011

Jan Hyvnar: Herec v moderním divadle. K divadelním reformám 20. století. Velká řada – svazek 19.

Jaroslav Vostrý and Miroslav Vojtěchovský: Image and Narrative. On scenity in the plastic and dramatic arts. Edition Disk large series.

Josef Valenta: Scénologie (každodenního) chování. Velká řada – svazek 18.

Jan Císař: Česká divadelní tradice: mýtus, nebo živá skutečnost? Velká řada – svazek 17.

Zdeněk Bartoš: Divadlo a iluze. Malá řada – svazek 12.

Jan Hyvnar: Virtuosové. K evropskému herectví 19. a počátku 20. století. Malá řada – svazek 11.

2010

Július Gajdoš: Od inscenace k instalaci, od herectví k performanci. Velká řada – svazek 16.

Jaroslav Vostrý: Scénologie dramatu. Úvahy a interpretace. Velká řada – svazek 15.

Jana Cindlerová, Tereza Marečková, Štěpán Pácl, Pavel Ondruch: Slovo a obraz na scéně. Generační příspěvek k současné dramaturgii. Velká řada – svazek 14.

Andreas Kotte: Divadelní věda. Úvod. Velká řada – svazek 13.

Jiří Šípek: Psychologické souvislosti scénické tvorby. Malá řada – svazek 10.

Albert Pražák: Mezi. Stručná interpretace meziprostoru. Malá řada – svazek 9.

Maja Jawor: Hlas a pohyb. Herecká technika a herecká tvořivost. Zkušenosti z Gardzienic a zkoušení inscenace Farmy v jeskyni Sclavi / Emigrantova Píseň. Malá řada – svazek 8.

2009

Daniel Hrbek: Budování divadla. Velká řada – svazek 12.

Generace a kontinuita. K českému scénickému umění 20. století. Kolektivní monografie (autoři Pavel Bár, Jan Císař, Zuzana Sílová /ed./, Jaroslav Vostrý). Velká řada – svazek 11.

Jaroslav Vostrý a Zuzana Sílová: Je dnes ještě možné herecké umění? Příspěvek ke scénologii herectví. Velká řada –svazek 10.

Giep Hagoort: Umělecký management v podnikatelském stylu. Velká řada – svazek 9.

Eliška Vavříková: Mimesis a poiesis. Od etnoscénologického výzkumu k hereckému projevu v inscenaci Farmy v jeskyni Sclavi / Emigrantova Píseň. Malá řada – svazek 7.

2008

Miroslav Vojtěchovský a Jaroslav Vostrý: Obraz a příběh. Scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění. Velká řada – svazek 8.

Monika Bártová-Brabcová: Fenomén Gilbert & Sullivan. Vznik anglické operety. Velká řada – svazek 7.

Jan Hyvnar: O českém dramatickém herectví 20. století. Velká řada – svazek 6.

Jean-Jacques Rousseau: Dopis d’Alembertovi. Přeložil Zdeněk Bartoš. Malá řada – svazek 6.

Josef Valenta: Scénologie krajiny. Malá řada – svazek 5.

2007

Josef Kajetán Tyl 1808 – 1856 – 2006 – 2008. Kolektivní monografie (autoři přispěvků: J. Hyvnar, J. Císař, J. Hůrková, D. Tureček, M. Motošková, B. Srba, V. Ptáčková, V. Viktora, F. Černý, V. Krautmanová, Z. Jindrová; editoři: Jaroslav Vostrý a Zuzana Sílová). Velká řada – svazek 5.

Kateřina Miholová: Král Ubu / Ubu the King – Jarry & Grossman & Fára. Velká řada – svazek 4.

Július Gajdoš: From Drama Technique to Scenology. Edition Disk small series – volume 4.

Michal Rataj: Elektroakustická hudba a vybrané koncepty radioartu. Malá řada – svazek 3.

2006

Radovan Lipus: Scénologie Ostravy. Velká řada – svazek 3.

Zuzana Sílová: DISK a generace 1945 – O Jaroslavě Adamové a Jaromíru Pleskotovi. Velká řada – svazek 2. Victor Hugo: Předmluva ke Cromwellovi. Přeložil Zdeněk Bartoš. Úvodní studie Daniela Jobertová. Malá řada – svazek 2.

2005

Alexandr Tairov: Odpoutané divadlo. Přeložila Alena Morávková. Velká řada – svazek 1.

Július Gajdoš: Od techniky dramatu ke scénologii. Malá řada – svazek 1.

Studijní texty

V edici Studijní texty Ústavu teorie scénické tvorby DAMU dosud vyšlo:

2019
[3] Jak rozumět českému dramatu 19. století

2018
[2] Václav Tille: Divadelní vzpomínky

2017
[1] Jindřich Vodák k historii českého divadla

Vědecká rada ústavu je současně oborovou radou doktorského studia Scénická tvorba a teorie scénické tvorby.

ZÁSTUPCE VEDOUCÍ