ZÁPIS ZE ZASEDÁNÍ UR DAMU Z 8. LISTOPADU 2017

Místo: Divadelní fakulta AMU, Karlova 26, Praha 1, zasedací místnost S202 a Hallerův sál

Datum, čas: 8. 11. 2017 od 14:00 hod.

Program jednání UR DAMU:

1. Zahájení UR DAMU a schválení programu zasedání
2. Informace o změnách ve složení UR DAMU
3. Informace o hlasováních UR DAMU per rollam
4. Hlasování o změně garanta bakalářského studijního programu Produkce - MgA. Michal Lázňovský, Ph.D.
5. Schválení komise pro habilitační řízení Mgr. Martina Pšeničky, Ph.D.
6. Informace o připravovaném mezinárodním programu Puppetry (KALD)
7. Různé
8. Habilitační řízení Mgr. et MgA. Andrey Králové, Ph.D.
9. Habilitační řízení Mgr. Martiny Musilové, Ph.D.

1. Zahájení UR DAMU a schválení programu zasedání

Děkanka DAMU Doubravka Svobodová jako předsedkyně UR DAMU zahájila listopadové zasedání UR DAMU. Jediný, kdo se omluvil, byl prof. Makonj, další nepřítomní členové UR by měli ještě dorazit (celkem 6 členů). UR DAMU je nicméně již od začátku zasedání usnášeníschopná. Děkanka D. Svobodová představila program listopadové UR DAMU a požádala její členy o schválení navrženého programu.

2. Informace o změnách ve složení UR DAMU

D. Svobodová informovala o aktuálních změnách ve složení UR. Na členství rezignovali prof. Zavarský, prof. Stehlíková a doc. Dvořák. Novou členkou UR DAMU se stala prof. PhDr. Tatjana Lazorčáková, Ph.D. (katedra divadelních a filmových studií FF UP v Olomouci). D. Svobodová prof. Lazorčákovou srdečně přivítala a vyjádřila poděkování za přijetí funkce člena UR DAMU.

D. Svobodová dále UR informovala o tom, že oslovila s nabídkou členství v UR DAMU doc. MgA. Davida Drozda, Ph.D., který působí jako vedoucí katedry divadelních studií FF MU. D. Drozd již přislíbil, že se rád stane členem UR DAMU, ale stane se tak až od 1. 12. 2017 s ohledem na jeho aktuální pracovní povinnosti. D. Svobodová informovala, že doc. Drozd byl již schválen Akademickým senátem DAMU, stejně jako prof. Lazorčáková).

3. Informace o hlasováních UR DAMU per rollam

Doc. J. Provazník, proděkan DAMU, stručně zrekapituloval, co vše UR DAMU schválila v průběhu tohoto roku per rollam:

a) v červenci 2017:

> návrh nového Jednacího řádu UR DAMU;

> složení komise pro státní závěrečné zkoušky (SZZ) katedry scénografie DAMU.

Výsledek hlasování: Z tehdejšího celkového počtu 23 členů UR DAMU oba návrhy podpořilo 13 členů (pro hlasovalo 15 členů, nicméně souhlas s oběma materiály – jednací řád a složení komise pro SZZ KS – výslovně uvedlo pouze 13 členů UR; prof. Dvořák se zdržel hlasování, další členové UR se nevyjádřili, resp. nehlasovali).

b) v září 2017:

> návrh na dočasnou změnu předsedy zkušební komise pro státní magisterské zkoušky na katedře alternativního a loutkového divadla od září 2017 – místo prof. K. Makonje navržen nově prof. M. Klíma;

> složení komise pro habilitační řízení Mgr. et MgA. Andrey Králové, Ph.D.:

prof. Jan Dušek, Divadelní fakulta AMU (předseda)

prof. Miroslav Plešák, Divadelní fakulta JAMU, Brno

doc. Marek Bečka, Divadelní fakulta AMU

Stanislav Doubrava, ředitel Naivního divadla, Liberec

Jaroslav Milfajt, Městské divadlo Brno

Výsledek hlasování: Z tehdejšího celkového počtu 23, resp. 22 členů UR (k 13. 9. 2017 byli odvoláni 2 členové UR a ke stejnému datu byl jmenován jeden nový člen UR) se vyslovilo pro oba návrhy celkem 17 členů (pozn.: z toho dva členové se explicitně nevyjádřili k oběma komisím, napsali pouze, že souhlasí).

c) v říjnu 2017:

> změna ve složení komise k habilitačnímu řízení Mgr. Martiny Musilové, Ph.D. – místo prof. Hyvnara, který se omluvil z důvodu působení v zahraničí v době konání habilitačního řízení, byl navržen jako předseda komise prof. Pavel Janoušek (schváleno);

> schválení nových garantů studijních programů DAMU.

Výsledek hlasování: Z tehdejšího celkového počtu členů UR DAMU – 22 – hlasovalo celkem 17 členů, z toho pro oba návrhy se explicitně vyslovilo celkem 13 členů.

Dále hlasovali jednotliví členové takto: prof. Barta vyjádřil souhlas pouze se složením komise M. Musilové, prof. Etlík souhlasil s komisí k habilitačnímu řízení i se změnou garantů studijních programů (zdržel se pouze u změny garanta na katedře teorie a kritiky – KTK). Doc. Hančil souhlasil s novým složením komise k habilitačnímu řízení Mgr. M. Musilové i se změnou garantů studijních programů (zdržel se pouze u změny garanta na katedře autorské tvorby a pedagogiky – KATaP). Prof. Vedral vyjádřil souhlas s novými garanty studijních programů a jako jediný se vyslovil proti změně v komisi k habilitačnímu řízení Mgr. M. Musilové.

4. Hlasování o změně garanta bakalářského studijního programu Produkce - MgA. Michal Lázňovský, Ph.D.

Doc. J. Provazník představil návrh na jmenování nového garanta Bc. programu Produkce MgA. Michala Lázňovského, Ph.D. Dle zákona je vyžadován na pozici garanta magisterského programu docent, u bakalářského programu postačuje Ph.D. a tímto akademickým titulem M. Lázňovský disponuje. D. Svobodová doplnila, že doposud byl garantem bakalářského i magisterského programu Produkce prof. Srstka, ale z důvodu pracovního vytížení prof. Srstky se katedra produkce rozhodla výkon funkce garanta rozdělit.

5. Schválení komise pro habilitační řízení Mgr. Martina Pšeničky, Ph.D.

Doc. J. Provazník představil M. Pšeničku a jeho dosavadní profesní dráhu. M. Pšenička odevzdal habilitační práci a všechny náležitosti, které jsou spojeny s habilitačním řízením. M. Pšenička mj. působí externě jako pedagog i na DAMU (katedra teorie a kritiky, katedra autorské tvorby a pedagogiky, anglické studijní programy DAMU…), je také členem oborové rady doktorského programu Teorie a praxe divadelní tvorby a celkově se významně podílí na životě Divadelní fakulty.

Návrh komise pro habilitační řízení:

prof. Jaroslav Etlík, DAMU (předseda komise)

prof. PhDr. Jan Císař, CSc., DAMU

prof. PhDr. Tatjana Lazorčáková, Ph.D., UP Olomouc

doc. Mgr. Miroslav Ballay, PhD., vedoucí katedry kulturológie FF UKF v Nitre

doc. Mgr. Petr Francán, děkan DIFA JAMU, Brno

6. Informace o připravovaném mezinárodním programu PuppeTry

D. Svobodová informovala členy UR DAMU o probíhajícím procesu, resp. záměru akreditovat nový mezinárodní loutkářský dvouletý navazující magisterský program s názvem PuppeTry, který připravuje katedra alternativního a loutkového divadla (KALD). Poslední 3 roky v rámci EU programu probíhala pilotní verze spolupráce 4 VŠ ze 4 zemí EU/zemí V4 (SZFE Budapešť, VŠMU Bratislava, AT Bialystok, DAMU) – v části týkající se loutkového divadla a loutek byla spolupráce úspěšná a tyto školy se rozhodly, že se pokusí vytvořit společný dvouletý Mgr. studijní program.

Protože na tomto projektu participují čtyři školy, přičemž maďarská strana je hlavním organizátorem, rodí se vše velmi složitě. Aktuálně se připravuje smlouva o konsorciu, připravují se národní akreditace a podklady pro žádost o evropský grant z programu Erasmus+. V současné chvíli není ještě členům UR DAMU předkládán akreditační formulář, jde pouze o aktuální informaci o připravovaném programu pro členy UR DAMU. Kompletní akreditační materiál v anglickém jazyce bude členům UR DAMU rozeslán se žádostí o hlasování per rollam.

Doc. J. Hančil doplnil, že připravovaný program jako rektor AMU studoval, resp. již měl na stole předběžnou smlouvu. Program je dle jeho názoru velmi zajímavě postavený, využívá silných stránek jednotlivých škol. Každý semestr absolvují studenti na jiné ze čtyř škol. Podle vyjádření doc. Hančila jde ve středoevropském prostoru o ojedinělý pokus.

7. Různé

D. Svobodová informovala členy UR DAMU o termínech jednání UR DAMU v roce 2018. Ta se budou konat 7. března 2018 a 7. listopadu 2018.

8. Habilitační řízení Mgr. Andrey Králové, Ph.D.

Obor: Dramatická umění

Habilitační práce: Něco málo o loutkách Františka Vítka a Věry Říčařové, Pavel Kalfus – český loutkářský scénograf, (O)hlasy žen v české kultuře – Věra Říčařová

Habilitační přednáška: Česká loutkářská scénografie 70. a 80. let 20. století

Komise: předseda prof. Jan Dušek, katedra scénografie DAMU, doc. Marek Bečka, katedra alternativního a loutkového divadla DAMU, prof. PhDr. Miroslav Plešák, DIFA JAMU, Brno, Mgr. Stanislav Doubrava, ředitel Naivního divadla, Liberec, Jaroslav Milfajt, Městské divadlo Brno

Oponenti: prof. Miloslav Klíma, katedra alternativního a loutkového divadla DAMU, PhDr. Lenka Jungmannová, Ph.D., Ústav pro českou literaturu AV ČR, Mgr. Lenka Šaldová, Ph.D., divadelní odd., Národní muzeum

Prof. Dušek (předseda komise) – stanovisko habilitační komise:

Komise projednala všechny předložené materiály Mgr. et MgA. A. Králové a všechny oponentské posudky, jejichž autoři navzdory několika dílčím výhradám doporučují pokračovat v řízení, a konstatovala, že A. Králová odevzdala všechny náležitosti nezbytné k habilitačnímu řízení a splnila všechny podmínky pro zahájení řízení.

Prof. Dušek jako předseda komise krátce představil habilitantku. A. Králová vystudovala obor dějiny umění na FF UK a souběžně studovala obor scénografie na KALD DAMU. V r. 2010 úspěšně dokončila doktorské studium na KALD DAMU. Od roku 2014 působí po předchozí externí spolupráci již interně jako pedagog na DAMU. Jako scénografka se od pol. 90. let podílela na mnoha úspěšných inscenacích v pražských i mimopražských divadlech, kostýmní realizace připravila pro řadu filmů a také pro ČT. 

A. Králová podle komise svou kvalitou a rozsahem své tvůrčí a pedagogické činnosti splňuje podmínky k tomu, aby byla jmenována docentkou v oboru Dramatická umění. Komise v tajném hlasování vyslovila souhlas s pokračováním jejího habilitačního řízení před UR DAMU (počet hlasujících 5: z toho pro 5, proti 0, zdržel se 0).

Vyjádření oponentů:

a)  PhDr. Lenka Jungmannová, Ph.D.:

Na úvod doktorka Jungmannová připomněla, že A. Králová předkládá k habilitaci tři námětově blízké teoretické reflexe loutkové scénografie (analýzu díla P. Kalfuse, studii tvorby F. Vítka a V. Říčařové a odborný portrét V. Říčařové). V monografii o tvorbě P. Kalfuse si A. Králová mj. všímá proměn dobové scénografické praxe. A dále se habilitantka věnuje odbornému životopisu P. Kalfuse, analyzuje jeho klíčové inscenace, loutky, kostýmy, rozebírá jeho cca 30 inscenací. Ve své studii o tvorbě F. Vítka a V. Říčařové se soustředila na loutky vytvořené těmito výtvarníky a jejich klíčové spojení s Východočeským loutkovým divadlem DRAK. L. Jungmannová vyzdvihla to, jakým způsobem A. Králová předkládá průřez jejich tvorbou, přičemž se snaží pojmenovat ukazatele, na jejichž základě jsou tito výtvarníci označováni za výrazné osobnosti moderního českého loutkářství. Ocenila také to, že popisem materiálů, technik a výrazů loutek vytváří jakousi tvarovou typologii. L. Jungmannová dále zmínila, že A. Králová na konkrétních příkladech z různých inscenací zdařile nastiňuje vývoj Vítkovy scénografie a jeho výtvarného pojetí a myšlení. Podobně, i když v menším rozsahu, se dle L. Jungmannové věnuje habilitantka tvorbě V. Říčařové, přičemž opět analyzuje vybrané inscenace. Ocenila pak ve svém oponentském hodnocení analyticky vnímavý rozbor poetiky V. Říčařové a to, jakým způsobem A. Králová sleduje výtvarná zadání, na nichž V. Říčařová pracovala, popis jejích loutek a dekorací; díky tomu se A. Králové daří demonstrovat základní prvky výtvarného rukopisu V. Říčařové. Na závěr L. Jungmannová uvedla, že všechny uvedené stati A. Králové jsou založeny na heuristice a důkladném studiu loutek, kostýmů a scénografií, jsou postaveny na formální analýze těchto děl a zakončeny samostatným zhodnocením jejich významu. Jedinou výhradou L. Jungmannové k práci habilitantky je, že neuvádí sekundární literaturu, byť by mohla. Práci však doktorka Jungmannová považuje za podnětnou a doporučuje, aby na jejím základě proběhlo habilitační řízení.

b)  Mgr. Lenka Šaldová, Ph.D. (za nepřítomnou oponentku, která se z pracovních důvodů omluvila, její posudek přečetl doc. J. Provazník):

L. Šaldová se ve svém posudku vyjadřuje rovněž k chybějícímu poznámkovému aparátu, odkazům na literaturu (byť k tomuto tématu není nijak rozsáhlá). Uvádí ale, že habilitantčina suverénní orientace v literatuře, pramenech a zacházení s nimi v rámci vlastního textu je dle L. Šaldové jedním z předpokladů pro udělení akademické hodnosti. Ze všech tří předložených publikací je zjevné, že A. Králová je schopná věcně a výstižně charakterizovat loutky i scénografii, její texty prokazují její rozsáhlé znalosti výtvarných materiálů, technik, stylů. Celkově považuje L. Šaldová texty A. Králové (až na jednu dílčí, nevýznamnou nepřesnost) za fakticky spolehlivé. Přes výše formulované drobné výhrady doporučila Mgr. Šaldová pokračovat v habilitačním řízení před UR DAMU.

c)  Prof. Miloslav Klíma:

Publikace o tvorbě P. Kalfuse dle prof. Klímy zahrnuje zásadní úvahu o vývoji a podobě tohoto důležitého komponentu jevištního díla od konce 60. let do konce 80. let. A. Králová dokládá na vývoji loutkářské scénografie její postupnou emancipaci a posléze inspirativní funkci, zvláště pak pro tvorbu v hnutí studiových divadel. A. Králová také analyzuje a připomíná návaznost Kalfusovy práce třeba na díla F. Vítka nebo Jana Schmida, dává Kalfusovu práci do kontextu s P. Matáskem nebo A. Tománkem. Ocenil, že A. Králové věnuje zvláštní pozornost skutečnosti, že P. Kalfus byl spoluzakladatelem inscenací pro nejmenší diváky, tzv. mateřinek. Dle prof. Klímy je následná detailnější analýza Kalfusovy tvorby a práce velmi přesná a doložená. V práci A. Králové následuje část věnovaná vybraným inscenacím a dílům, které A. Králová analyzuje z hlediska vlivu P. Kalfuse na vývoj loutkářské scénografie. Dle prof. Klímy A. Králová svými přesně formulovanými poznatky a závěry výstižně definuje Kalfusův přínos, pojmenovává souvislosti tehdejšího vývoje nejen v oboru loutkářské scénografie a také zřetelně vymezuje roli, jakou tento umělec představoval v českém divadle.

Prof. Klíma dále vyzdvihl to, jak se A. Králová podrobně věnuje životu a tvorbě V. Říčařové a jak přesně formuluje její význam z hlediska animační profese i její originální výtvarný přínos pro loutkové divadlo na poli scénografie a kostýmní tvorby. Tyto charakteristiky pak důkladně dokládá na jednotlivých inscenacích, zejména podrobně se zastavuje u legendární inscenace Josefa Krofty Enšpígl. Nejvíce prostoru pak přirozeně věnuje habilitantka inscenaci Piškanderdulá, která se s mírnými obměnami hraje dodnes. A. Králová se dále věnuje analýzám a charakteristikám volné tvorby V. Říčařové a dle prof. Klímy nachází přesné formulace vystihující tvorbu této výtvarnice a umělkyně.

V další předložené publikaci se habilitantka věnuje jmenovitě loutkám a jejich kostýmům z dílny F. Vítka a V. Říčařové. Zejména pak detailně a výstižně se věnuje loutkám z inscenace Krysařova píšťala. Na druhé straně A. Králová reflektuje odlišně pojaté loutky pro inscenaci Čaroděj ze země Oz.

Prof. Klíma ocenil na práci A. Králové podrobné popisy podob scénografie, loutek, kostýmů, schopnosti habilitantky zachytit i malý detail. A také její postřehy, jimiž propojuje díla umělců s jasnými odkazy na díla dávná i současná, schopnost A. Králové poznat, zaznamenat a formulovat jedinečnost tvůrců, která není na úrovni praktikujících tvůrců obvyklá. Prof. Klíma v neposlední řadě vyzdvihl také její pedagogické schopnosti jasně vyložit tvůrčí proces. Prof. Klíma bez výhrad doporučil, aby habilitační řízení Mgr. A. Králové pokračovalo před UR DAMU.

Přednáška Mgr. Andrey Králové, Ph.D.: 

Loutkářská scénografie konce 60. let a hlavně pak v 70. a 80. letech má v kontextu českého divadla významné a svébytné postavení. V tomto období prošlo loutkové divadlo výraznými proměnami. V období komunistického režimu a cenzury stálo loutkové divadlo na okraji zájmu, kryto jakousi clonou, neboť bylo ve své funkci chápáno „jen“ jako divadlo pro děti. Díky tomu se dařilo v loutkářském prostředí formovat prostor a vytvářet tvůrčí prostředí pro otevřené akční jeviště. Už v pol. 60. let je vidět snaha narušit tradičně zaměřené loutkové divadlo, do té doby plně svázané s popisným prostředím malovaných kulis, s realistickým typem loutky atd.

Hlavními propagátory a průkopníky těchto pokusů o reformu loutkového divadla byli výtvarníci a umělci, jako V. Kábrt, J. Schmid, M. Melena, M. Vildman, F. Vítek. To byli první propagátoři nového inscenačního stylu. Podařilo se jim uvolnit jevištní složky ze sevřeného rámce tradiční inscenace, hledali nové technologie, čímž přispěli k posunu od popisné scénografie a plošného vnímání scény k prostorovému vnímání a metafoře. V jejich inscenacích začíná loutka působit jako samostatný výtvarný artefakt. Nové inscenačně výtvarné postupy vznikaly nejen díky technickému pokroku. V téže době se na cestu odlišného přístupu vydali také režisér M. Vildman s řezbářem F. Vítkem ve Východočeském divadle (dnešním DRAKu). V libereckém Naivním divadle to byli pak J. Schmid s M. Melenou, kteří šli v rozbití ustálené formy ještě dál. Zavedli kombinaci různých typů loutek, rozmanitost použitých materiálů, zahrnuli i prvky folkloru. Masku využili také čistě výtvarně – jako spojnici mezi loutkou a živým hercem. Také živý herec získával v loutkovém divadle 60. let nové postavení – jako odkrytý vodič (a zároveň mluvič) se stal loutce rovnocenným partnerem, vstupoval do dialogu s loutkou, což ovlivnilo i kostýmní složku, kdy z „neviditelného“ herce se stává kostýmovaný herec. Tím se završila syntéza rozvoje loutkářské scénografie.

Posléze, ke konci 60. let přichází silná generace mladých výtvarníků, vzešlých z DAMU (I. Antoš, P. Matásek, P. Kalfus, V. Popovová, A. Tománek a další), která nastoupila do divadel a začala bořit hranice dosavadního loutkového divadla a profilovat poetiky jednotlivých souborů. Loutkářská scénografie se díky těmto tvůrcům osvobozuje a nastupuje akční metaforický a předmětový přístup. Nastupují silné inscenační týmy, kterým se dařilo provazovat herce, loutky a prostor a propojovat režijní záměr s výtvarnou koncepcí. Výtvarnou formu učinili nosnou a určující složkou inscenace a loutku chápali jako výtvarný artefakt, který udává jevišti řád.  Do loutkového divadla přicházejí noví mladí režiséři – K. Makonj. M. Schartová, J. Krofta a další. V 70. letech se profiloval tvar inscenace pro nejmenší děti, tzv. mateřinky, jakož i loutkové inscenace pro dospělé diváky. Na konci 70. let se loutková scénografie výrazně profiluje a získává vysokou úroveň a v podstatě ovlivňuje českou scénografii jako celek. 70. léta zcela otvírají prostor pro živé herce a jeho odkryté jednání s loutkou. I v těchto letech se drží na pomyslné loutkové špičce P. Matásek, P. Kalfus, A. Tománek, nacházejí se nová prostorová a stylotvorná řešení.

A. Králová uvedla, že osobně má nejblíž k P. Kalfusovi, který byl jejím pedagogem na DAMU a také dlouholetým průvodcem loutkovým divadlem a světem. Od něj si také A. Králová osvojila určité pedagogické principy, které se snaží uplatňovat dnes. P. Kalfus zasvětil svůj život loutkám a loutkářské scénografii a zasloužil se o skvělou reputaci české loutkářské scény doma i v zahraničí. Byl také ovlivněn sochařskou školou, kterou studoval, a pak působením v divadle DRAK, kde se setkal s F. Vítkem. Nejspíše pod jeho vlivem začal studovat DAMU. Později se stává v Hradci Králové šéfem výpravy, kde po boku osobností, jako byli J. Krofta, F. Vítek a další, profiluje svůj scénografický styl a svébytný rukopis. Později přechází do libereckého Naivního divadla, kde se setkává s M. Schartovou, I. Rajmontem, a hlavně s P. Polákem. V 90. letech se věnuje pedagogické činnosti na DAMU. Kalfusův rukopis byl ovlivněn různými výtvarníky (P. Picasso, A. Modigliani, P. Klee, V. Preclík, Z. Seydl a další), vším, co v sobě nese prvky hravosti, nonsensu. P. Kalfusovi je vlastní střídání různých poetik, navrhl snad všechny typy loutek. Jeho loutky jsou křehké i monumentální, mají vnitřní obsah i citový náboj. Ve scénickém řešení používal P. Kalfus hlavně dva typy scénických prvků – středové tabernákly a celky paravánů z vrstvených přírodních materiálů, používal často přírodní materiály, jeho loutky byly často velmi probarvené; zajímavé je, že časem barevnost u P. Kalfuse mizí, obnažuje se dřevo a ukazuje se řezba ve své syrovosti.

A. Králová si pro svoji přednášku vybrala několik nejvýraznějších Kalfusových děl, které určují charakter jeho tvorby, a ty analyzovala.

Už při první absolventské inscenaci P. Kalfus vytvořil později mnohokrát modifikovaný typ subtilní marionety se zvětšenou oválnou hlavou s vyhlazenou tváří s prodlouženými nosy. Stěžejní Kalfusovou inscenací byl tehdy Kiplingův Mauglí – zde je vidět typický paraván, na němž se pohybují loutky. Jeho rukopis nabývá na výrazu, loutky jsou charakteristické protáhlými údy s oblou tváří, doplněné kousky kůže, kožešin. Šlo na tu dobu o ojedinělé pojetí – až skoro s totemickými znaky, evokující staré indiánské kultury. Jiný způsob volil P. Kalfus u inscenace Princezna s ozvěnou, ovlivněn setkáním s J. Kroftou. P. Kalfus se ve své scénografické koncepci vrátil k štíhlé, klasické marionetě s protáhlou tváří, zbrázděným obličejem, nyní však stylizované v historizujícím, konkrétně renesančním duchu. Kašírované hlavičky marionet na drátě zdobily vlásenkové dobové účesy, těla pak náznak dobového šatu či zbroj, zjemnělým tvářím s drobnýma očima vévodily výrazné nosy. Hrálo se na odkrytých praktikáblových jevištích, na kterých byly postaveny vzdušné, laťové náznaky architektury, čímž inscenace přestala být reliéfní a stala se prostorovou. Zcela jinou atmosféru měla inscenace Jak se Petruška ženil, která byla jakýmsi vzkříšením maňáska a maňáskového divadla. A. Králová dále zmínila další z inscenací – Tim Tolar aneb Prodaný smích, v níž P. Kalfus prokázal ještě jiné uvažování nad modelací loutek. Postupně P. Kalfus přechází do Liberce. Z této éry vybrala A. Králová k analýze např. inscenaci Kamenný král v režii M. Schartové, inscenaci Dračí kámen; podobně výrazné prostředky se objevily i v inscenaci Blázen Pabo. Vrcholem drsného sarkasmu pak byla loutka Paba, jakéhosi skřeta s nadměrnou hlavou s protáčivýma očima, bez jedné končetiny a s berlí. A. Králová dále zmínila klíčovou inscenaci Máchův Máj, která znamenala završení spolupráce P. Kalfuse s J. Kroftou. P. Kalfus šel v tomto díle až na samu podstatu dřevěného těla, ctil lidskou fyziognomii, ale loutky pojal jako velké obnažené sochy s protažením těla do výšky. V Liberci se P. Kalfus zabýval především inscenacemi pro děti a tzv. mateřinkami. Příznačné pro toto období bylo odkryté jednání herce s loutkou; loutky se v jeho pojetí stávaly de facto hračkami.

A. Králová v rámci své přednášky promítla ukázky řady dalších loutek a inscenací.

Diskuse:

J. Provazník: A. Králová se ve výuce na KALD zabývá mj. historií loutkářství. Jaký je podle A. Králové nejlepší pedagogický přístup k výuce historie oboru tak, aby to bylo co nejefektivnější ve vztahu ke studentům?

A. Králová: Pro to, abychom se mohli bavit o současném divadle a o současných inscenačních přístupech, probudit zájem o teorii a historii, je dobré, když studenti znají alespoň v kostce vývoj loutkářství a jeho přelomová období. Podle A. Králové jsou 60. a 70. léta v českém loutkářství právě takovým obdobím, jsou pořád velkou studnicí, ze které se dá čerpat a je možné se jimi inspirovat. Postupy, které se tehdy začaly používat, byly novátorské a jsou pramenem, který je dobré poznat a je možné z něj dodnes čerpat. Proto kladu právě na poznávání tohoto období při výuce důraz.

J. Dušek: A. Králová zmiňovala v přednášce vlastní pedagogické reflexe. V čem je podle A. Králové specifická výuka alternativního kostýmu?

A. Králová: Moje výuka spočívá v poznávání možností toho, jakými všemi způsoby se dá ke kostýmu přistupovat. Výskyt alternativního či extrémního kostýmu je otázkou posledního období. Je to doba krátká na to, aby se dala důkladně reflektovat. Nicméně při výuce zkoušíme věci v jiném kontextu, využíváme site specific atd., zkoušíme kostým přizpůsobit situaci, kontextu, prostředí, snažíme se využít nové materiály, nové postupy technologického zpracování – hledáme to společně se studenty.

9. Habilitační řízení Mgr. Martiny Musilové, Ph.D.

Obor: Dramatická umění

Habilitační práce: Proč Evropané nemají rádi svá těla?

Habilitační přednáška: Tvořivé podoby nápodoby

Komise: prof. PhDr. Pavel Janoušek, CSc. (předseda), DAMU/Ústav pro českou literaturu AV ČR, doc. Jan Hančil, rektor AMU, prof. PhDr. Tatjana Lazorčáková, FF UP Olomouc, prof. PhDr. Josef Kovalčuk, DIFA JAMU, doc. MgA. Pierre Nadaud, DIFA JAMU

Oponenti:prof. PhDr. Jana Pilátová, DAMU, Nina Vangeli, nezávislý odborník, prof. Zoja Mikotová, DIFA JAMU

Stanovisko habilitační komise (pracovala pod vedením prof. P. Janouška):

Komise projednala všechny předložené materiály M. Musilové a všechny oponentské posudky, jejichž autoři hodnotí práci habilitantky jako cenný příspěvek, a konstatovala, že M. Musilová splnila všechny zákonem předepsané náležitosti nezbytné k zahájení habilitačnímu řízení. M. Musilová absolvovala v r. 2010 na FF UK a od pol. 90. let se systematicky věnovala studiu dialogického jednání u prof. Vyskočila na DAMU. V roce 2007 úspěšně dokončila doktorské studium na FF UK. Divadelní zkušenosti získala jako archivářka a asistentka ředitelky Divadla Na zábradlí, v bohaté ediční a publikační činnosti se zaměřuje na problematiku dialogického jednání a hereckou pedagogiku. Pedagogicky působí na katedrách DAMU (KATaP, KALD, KTK) a na JAMU. M. Musilová svou kvalitou a rozsahem své odborné a pedagogické činnosti splňuje podmínky k tomu, aby byla jmenována docentkou. Komise v tajném hlasování doporučila pokračovat v jejím habilitačním řízení před UR DAMU (počet hlasujících 5: z toho pro 5, proti 0, zdržel se 0).

Vyjádření oponentů:

a)  Prof. Zoja Mikotová:

Na úvod svého hodnocení připomněla název práce M. Musilové, který sama habilitantka hodnotí jako provokativní, což je podle prof. Mikotové vzhledem k pedagogickému působení M. Musilové na umělecké VŠ adekvátní přístup. V rámci poznávání problematiky proměn vztahu k tělu v moderní Evropě zejména od 2. pol. 19. stol. M. Musilová připomíná svou letitou zkušenost s dialogickým jednáním s vnitřním partnerem. Prof. Mikotová by ocenila více odkazů na tyto zkušenosti.

Prof. Mikotová uvedla, že ji zaujalo mnoho momentů, které M. Musilová dokázala vytěžit z různých zdrojů. Přestože se habilitantka problematiky konkrétních změn v dramatickém umění zkoumané doby jen dotýká, vymezuje zřetelně vývoj a dává nahlédnout do způsobu svého uvažování. Týká se to zejména kapitol, které obsahují uvažování nad tématem „koncipování těla jako kulturního modelu v období helénismu a raného křesťanství“. Prof. Mikotová vyjádřila lehkou výhradu k tomu, že není v práci příliš zřejmé, zda zaměření práce je důležité pro divadelní vědu, či jde o „osobní libůstku“ M. Musilové. Navzdory až encyklopedickému a velmi objektivnímu uchopení tématu zůstává M. Musilová dle prof. Mikotové osobitá i osobní a nalézá prostor k vyjádření vlastního názoru. Přestože prof. Mikotová vytýká textu určitou chaotičnost a nejasnost, komu je text vlastně určen, považuje práci za zajímavou a inspirativní. Práci doporučuje k habilitačnímu řízení před UR DAMU.

b)  Prof. Jana Pilátová:

Na úvod svého hodnocení připomněla příspěvek M. Musilové na téma Reflexe studentů dialogického jednání z let 1994–2004, uvedeném ve sborníku Psychosomatika a pohyb, kde M. Musilová sleduje vývoj pochopení této disciplíny „od nečitelnosti k čitelnosti“, doslovně proměny ručně psaných reflexí a výpovědní hodnoty písma. To, že se M. Musilová rozhodla psát první verzi své práce rukou, protože věří ve spojení bytosti a vlastního těla a promítnutí do psaného textu, prokazuje dle prof. Pilátové, jak vytrvalá M. Musilová je. Prof. Pilátové však chybí vyústění do závěrů a postrádá reflexe osobní zkušenosti M. Musilové; je škoda, že dialogické jednání a zkušenosti s ním (ať už v rámci studia, nebo při jeho výuce) nechala M. Musilové stranou. Prof. Pilátová si položila otázku, proč je neuplatnila ve své práci. Léta trvající procesy poznávání vztahu člověka k vlastnímu tělu s tématem práce úzce souvisí. Prof. Pilátová dále vytkla, že M. Musilová nevyužila své praxe, své akademické činnosti, svých skvělých statí o Stanislavském; přitom jde o nevytěžený, hotový materiál. Položila si tedy otázky, proč M. Musilová své předchozí práce v textu jen sotva zmiňuje, a minimálně z nich čerpá, a zda je to její záměr. Proporce textu „si říkají“ podle prof. Pilátové o závěr odpovídající úvodu. M. Musilová se ptá, proč máme takové problémy s tělem my všichni (nejen herci). Prof. Pilátová ocenila, jak si habilitantka otázku, „proč Evropané nemají rádi svá těla“, vyložila a vysledovala její zdroje. Vidí přínos M. Musilové v tom, že se věnuje tělu jako kulturnímu modelu a hledá jeho evropskou specifiku v souvislosti s divadlem i s jeho přesahy. Podobnosti naší současnosti a helenismu, rozpadu velké říše se současností analyzují mnozí odborníci. Prof. Pilátovou upoutal rozdíl, jak onu podobnost v souvislosti s tělem a divadlem vnímá J. Grotowski a jak M. Musilová. Prof. Pilátová doporučuje práci k obhajobě před UR DAMU.

c)   Nina Vangeli:

Dle N. Vangeli habilitantka ve své práci rozhodně pojmenovala specifický problém – syndrom záporného vztahu k tělu v západní civilizaci. Téma těla a emocí s ním spojených je podle N. Vangeli aktuální a relevantní ve vztahu k divadelnímu umění, a navíc aktuální a předpokládá, že M. Musilová bude s tímto tématem dále pracovat. Dle N. Vangeli si M. Musilová pokládá kulturně-antropologickou a zároveň přirozenou otázku a jejím cílem je zjistit, kdy a z jakého důvodu tento syndrom odporu k tělu vznikl. M. Musilová směřuje k širšímu pochopení proměn pojetí těla v historii a hledá zdroje a počátky „nelásky k vlastnímu tělu“ současného Evropana. Tuto rozsáhlou problematiku si osvojila M. Musilová důkladně, podepřela ji úctyhodným rozsahem odborné literatury. Práce na toto aktuální téma se však současně stává převážně historizující. Za objevnou považuje N. Vangeli kapitolu o vztahu k tělu u prvních křesťanů (z práce vyplývá, že tím, co nemají rádi, je sexualita) a ocenila, že se M. Musilová i v historické perspektivě obrací k citlivým a vypovídajícím obdobím změn, kdy se mění kulturní paradigmata. Takovou dobou je právě i doba raného křesťanství (helénismu), ve které habilitantka vidí zdroj potíží evropského člověka s tělem; upozorňuje, že z této doby vzešel dualismus těla a duše, který nám ztěžuje existenci dodnes. Zde M. Musilová dle N. Vangeli klepla psychologickým kladívkem na filozofický hřebíček. Pokud pojala M. Musilová svou práci takto historicky, pak se možná mohla dle N. Vangeli při cestě dějinami těla v Evropě pozastavit ve středověku a renesanci, kde by jistě narazila na odlišné pojetí těla. Podle N. Vangeli by měl být do práce vnesen i genderový aspekt (vnímání těla mužem, vnímání těla ženou). Dualistická filozofie je pohledem muže a dle N. Vangeli nelze řešit otázky týkající se těla bez úhlu pohledu ženy. Práce tak vyžaduje feministický komentář k doplnění celkového obrazu. Tím, že je práce pojatá jako „evropský“ problém těla, nabízí se logicky otázka, jak to mají s tělem „Neevropani“. V práci M. Musilová se o jiných etnikách ale nic nedozvídáme. Dle N. Vangeli současně habilitantka nedovádí své úvahy alespoň letmo k důsledkům, jaké může mít negativní vnímání těla na utváření podoby soudobého divadla. Na divadelní fakultě by se dalo očekávat, že divadelní kontext bude v pozadí veškerého uvažování a reflexe. N. Vangeli respektuje historické vymezení práce a výsledek velmi oceňuje. Nicméně by uvítala nějaké originální usouvztažnění historické látky k dnešnímu diskursu. Dle N. Vangeli sice dostáváme zásadní a myšlenkově podnětné informace, ale ne úplnou odpověď na otázku, kterou si sama odvážně pokládá. Dozvídáme, se, proč Evropané neměli rádi svá těla v minulosti, v historii, ale nedozvídáme se, proč je nemají rádi teď. Kdyby se M. Musilová více věnovala estetické, a nejen etické stránce problematiky vztahu k tělu, možná by dospěla i k pojetí tělesného ideálu v tom kterém období evropského vývoje. V závěrech své práce M. Musilová uvádí, že vnímání těla jako hříšného stále trvá. A stále zde visí i ta bazální otázka, co z toho vyplývá pro divadelní scénu a tvorbu. N. Vangeli na závěr svého hodnocení uvedla, že si velmi váží výběru takového tématu. Práci hodnotí jako tematicky netriviální a silně aktuální díky otázce, kterou M. Musilová pokládá, byť na ni neodpovídá beze zbytku. Práce je dle N. Vangeli zaměřena více historicky než esteticky, nezávisle na divadelní praxi, což je dle N. Vangeli škoda. Práce je dobrým základem k rozvinutí pro případnou budoucí knižní publikaci, neboť zvedá téma nejen teoretické, ale i každodenní a existenciální. Práci M. Musilové doporučila N. Vangeli k obhajobě před UR DAMU.

Přednáška M. Musilové:

M. Musilová poděkovala oponentům za posudky a stručně na ně reagovala. M. Musilová připustila, že až v posledních dnech si uvědomila, že podnětem k prozkoumávání tématu byly divadelní performerství i dramaturgie. M. Musilová dále vyzdvihla zkušenost z práce s J. Adámkem a P. Tejnorovou, kteří oba velmi akcentují tělo a hledají nové podněty. Otevřeně přiznala, že má potřebu tady a teď dělat pro sebe jakousi revizi. V rámci projektů s těmito dvěma režiséry si uvědomila, že je jedno problematické místo u projektů, které kombinují řeč a něco dalšího. Do těchto projektů proniká diskurzivní myšlení, což považuje za problematické, a znova je pro ni impulzem promýšlet, co jsou vlastně ony klíčové otázky. M. Musilová dále uvedla, že aby člověk mohl verbalizovat nějaké téma, musí se opřít o slova. M. Musilová narážela při psaní práce na velký problém, že fenomén těla není v českém kontextu zpracováván. Existují dva sborníky a pak je tu ještě překlad Montiho. To M. Musilovou přivedlo k akcentování teoretického pohledu. Habilitantka přiznala, že již nebylo v její moci podívat se na projevy v divadelní kultuře. Dále uvedla, že tím, jak má sama zkušenost z výuky teoretických předmětů a zároveň z dialogického jednání, tak má pocit, že teoretikové odstrkují své tělo, že o něm píší, ale ignorují vlastní zkušenost. Tím vším se musela M. Musilová hodně zabývat. Také reagovala na připomínky, proč více nevyužila své zkušenosti s dialogickým jednáním v samotné práci. Se zkušeností s dialogickým jednáním samozřejmě pracuje, ale předčasná konceptualizace projevů těla narušuje její zkoušení a narušuje její učení dialogického jednání. M. Musilová se tomu vyhnula a připustila, že drží důsledně od sebe tyto dvě zkušenosti, neumí toto propojovat tak, aby to bylo funkční. V reakci na posudek N. Vangeli také přiznala, že genderový pohled v práci skutečně chybí.

Poté se M. Musilová věnovala tématu své přednášky – tvořivým podobám nápodoby. Nápodoba, jak ji nejběžněji v současném divadle rozumíme, je zpravidla stavěna do protikladu k projevům spontánním, autentickým a organickým. Ve své přednášce se pak M. Musilová zaměřila na fenomén nápodoby v širším kontextu s využitím poznatků, které přinášejí současné neurovědy, jež zkoumají nápodobu jako samozřejmou výbavu každého člověka. Napodobovací procesy se spouštějí okamžitě po narození. Díky schopnosti napodobovat získáváme zkušenosti a učíme se. Nápodoba nám umožňuje vstupovat do vztahů s druhými lidmi a tím přispívá k naší socializaci. Kromě toho nám nápodoba činí potěšení, v divadle mnohdy i rozkoš. Když se učí člověk nápodobou, musí aktivovat svaly, nenapodobujeme jen lidi a jejich jednání, ale třeba i rytmy, napodobovací postupy jsou spouštěny asociativně. Z pohledu M. Musilové je důležitý i fenomén tzv. zrcadlových neuronů, jemuž se na DAMU systematicky věnuje mj. prof. J. Vostrý.

Současné neurovědy zkoumají lidský mozek jako otevřený systém, schopný vlastní proměny. V rámci těchto výzkumů bylo např. zjištěno, že mozek záměrně pracuje s přicházejícími podněty. Do přenosu informací vstupuje mozek různými operacemi a modifikuje je. Předpokládá se, že do těchto operací vstupují i tzv. zrcadlové neurony. Pro performativní umění, která jsou založena na pohybu, je zásadní schopností mozku předjímat pohyb a vytvářet jeho model, tedy pohybovou představu. A to ještě před tím, než je reálný vnímaný pohyb dokončen. Lidský mozek se chová jako simulátor, což M. Musilová doložila na příkladu tenisty přijímajícího podání. Rychlost míčku je tak veliká, že znemožňuje, aby se tenista stačil rozhodnout, z které strany přijme servis, přesto je schopen adekvátně reagovat. Svůj pohyb totiž tenista řídí podle pohybu podávajícího a simuluje dráhu míčku dokonce ještě před tím, než podávající hráč vůbec míček raketou zasáhne, protože předjímá dráhu letu míčku z pohybů podávajícího hráče.

Na závěr se M. Musilová ještě krátce zmínila o nápodobě nevědomé a o vlivu enkulturace v pedagogickém procesu. Do svého vlastního chování nevědomě přejímáme postoje druhých osob, nevědomě přejímáme gesta, pohyby, intonace, způsoby chůze atd. Proto vědomí, že může být jako pedagog jakkoliv nevědomě napodobována, pro M. Musilovou vnáší do její pedagogické práce nové prvky, až etický rozměr.

Diskuse:

K. F. Tománek položil stejnou otázku, na kterou se ptala ve svém posudku prof. Pilátová, tj. kdo je adresátem této práce?

M. Musilová: Toto je v práci skutečně nedosloveno. M. Musilová přiznala, že teprve po obdržení posudků se začala touto otázkou zabývat. Je pravda, že zaměřit se víc na vztah k výuce herectví by bylo na místě.

P. Francán: Titul práce ho zaujal od prvního okamžiku tak, že práci ihned přečetl. Ocenil i výkon M. Musilové zde před UR. Líbí se mu, z jakých úhlů se práce dotýká různých aspektů (byť podobný pocit, že chybí adresát, má P. Francán také). Zároveň si však uvědomuje, že téma není jednoduché. Podle něho je důležité, že taková práce vznikla.

 

Zapsala: Ing. Iva Štveráková, tajemnice DAMU, v. r.                 

Schválili:

děkanka Mgr. MgA. Doubravka Svobodová v. r.

proděkan doc. Jaroslav Provazník v. r.