Divadelní umění, na rozdíl od všech způsobů sebeprezentace, zastupuje v dnešním světě cosi nesmírně cenného. Spojuje v sobě hned několik vzácných jevů, které byly civilizací vytlačeny na sám okraj.

V první řadě je uměním, jež ke své existenci potřebuje lidské společenství a je schopné také anonymní masu lidí v takové společenství přetvářet. Oproti ostatním dramatickým uměním, které ke své existenci potřebují nějaké technické médium, je v divadle tímto médiem sám člověk. Setkání je předpokladem divadla a divadlo jako jedno z mála umění setkání zprostředkuje.

Dále je uměním bytostným, jehož nejsilnějším prostředkem a nástrojem sám člověk ve své tělesnosti, je uměním, které předpokládá celostné zapojení člověka v jeho fyzické i psychické jednotě.

Je uměním, které nelze tvořit z prefabrikátů. V divadle nelze nasnímat pohyby herce a poté počítačem libovolně utvářet jeho chování. Divadlo je zážitek teď a tady, neředěný, často nedokonalý, obsahuje prvek náhody a dobrodružství jako život sám. V tom má cosi společného se sportem. Místo sportovců bychom také neradi viděli jejich 3D reprezentace.

Divadlo je často dřina. Vyžaduje fyzickou i psychickou odolnost, schopnost přetvářet nedostatky (v nejširším slova smyslu) v přednosti. Divadlo nikdy nebylo rohem hojnosti, který by přetékal statky a prostředky.

Divadlo je uměním přesvědčivosti. Divadelník musí přesvědčit ostatní o tom, že v konkurenci vší možné zábavy a rozptýlení stojí za to tři hodiny sedět na nepohodlném sedadle a sledovat imaginární děj.

Divadlo je umění ansámblové. Divadelník musí umět vycházet s lidmi a být ochoten často sám sebe upozadit, aby vzniklo ansámblové dílo, které zprostředkuje to nejcennější: fenomén spoluhry - obraz svobodné vespolné lidské komunikace.

Takové studenty vychovává divadelní fakulta: lidi, kteří milují autenticitu setkávání a společné tvorby, její nezaručený proces, lidi, kteří jsou rozhodnuti zaujmout, přesvědčit, kteří jsou schopni prosazovat své vize i ustoupit v okamžiku, kdy je třeba podřídit tuto vizi společnému dílu. Není to lehké, ale stojí to za to. Všem, kdo se o to chtějí pokusit a jsou rozhodnuti věnovat divadlu život, nezbývá než popřát:

Zlomte vaz!

doc. Jan Hančil
děkan