Umění, věda, výzkum

stripe1stripe2stripe3stripe4stripe5stripe6

Herectví v životě a herectví na scéně (Scénologie chování)

Osoba a tělo, já sám a já jako on/ona. Jsem tělem a mám tělo (Plessner a rehabilitace těla v novější filozofii a nových i tradičních vědách o člověku a společnosti) – tato okolnost předpokladem jakékoli scéničnosti/scénovanosti: uvědomuji si, jaký/á jsem a jaký/á se bezděčně či záměrně před ostatními i před sebou samým jevím a chci jevit. Tato vlastnost nazírat sám sebe v třetí osobě (já=on/a) je také předpokladem jakéhokoli herectví, tj. herectví v přísném i obrazném smyslu, tj. jakéhokoli sebescénování. Z dvojí úrovně tělesné existence (jsem tělem a mám tělo) vyplývá totiž schopnost odstupu od sebe, sebereflexe (dialogu sama se sebou: viz Vyskočilovo „dialogické jednání“), sebeovládání a sebetvarování (chci se nějaký/á jevit) či sebetvoření (chci nějaký/á být), bez kterých by nebylo ani herecké umění.

Nejsem si samozřejmě jen (a taky nikdy úplně) vědom sám sebe, tj. nevztahuji se k sobě jen na intelektuální, ale i na smyslové a emocionální úrovni, psychicky i ‘fyzicky’ – a vždycky zejména ‘celkově’: nejenomže si uvědomuji sám sebe, ale pociťuji se (cítím se ‘svůj’ nebo ‘nesvůj’, mluvím svým nebo cizím hlasem): zde má velký význam vnitřně hmatové vnímání (viz Zich) související také s cítěním prostoru; cítím se např. dole nebo nahoře, příp. přitištěný ke zdi v doslovném i obrazném smyslu (Ejzenštejn): podobná úsloví naznačují úzkou vázanost, resp. neoddělitelnost fyzických a psychických stavů a pohybů (emoce ze střlat. emotio, emotionis od lat. emovere, tj. ‘pohnout’, složeného z e a movere hýbat; o vztahu pocitů a emocí viz Damasio) i fyzický (vnitřně hmatový, resp. gestický) „základ toho popisu světa, který je fixovaný v jazyce“ (V. V. Ivanov).

Scéničnost a performativita: ‘co’ a ‘jak’ sociálního jednání (Wulf/Göhlich), věcná a osobní stránka lidského jednání; jednání a chování. Scénování vlastního jednání a scénování vlastní osoby (sebescénování). Scénování sebe a vlastního jednání jako přirozená a účelná, ale i účelová komunikace. Sebescénování jako vytváření obrazu o sobě (image) v širším smyslu i ve smyslu konkrétní (materiální, fyzické) podoby a konkrétního sebeumístění na scéně či v pozadí: sebeupozaďování a exhibicionismus (ostych – nestoudnost); ustupování a vystupování, sebekontrola a sebeprosazování (asertivita). Zacházení se sebou samým a s jinými

Já a ti druzí, resp. já a prostředí (okolí, společnost, svět): Já ve vztahu k sobě, k ostatním a k nějakému společenství či instituci (ohled a ohleduplnost či bezohlednost k sobě, k druhým a k ‘věci’): já vůči sobě a se sebou, já s druhým, resp. s ostatními a vůči (vzhledem k) nim, sebescénování a komunikace (oficiální, věcná, familiární, intimní…), komunikace a kontakt, resp. schopnost a neschopnost kontaktu (‘netýkavkovitost’, ‘dotčenost’); dialogičnost a monologičnost, introvertnost a extravertnost, kolektivismus a individualismus. Já s ‘celkem’ (společenstvím, komunitou, institucí, firmou…) a jeho představiteli a vůči (vzhledem k) ‘celku’ a jeho představitelům; přizpůsobení a odlišení, začleňování a vydělování, konformnost a nonkonformnost, schopnost splynout (konformovat se, podřídit se) a schopnost se prosadit, resp. dominovat či provokovat: adaptivní či provokativní chování, uniforma a individuální ‘punc’; problém loyality. Vztah individuálních a kolektivních, osobních a věcných, veřejných a soukromých zájmů; ‘veřejný’ a ‘soukromý člověk’ (Sennettova teze o zániku veřejného člověka); individuální sebescénování a sebescénování příslušného společenství: rituály, ceremoniály, slavnosti a další příležitosti ke scénování sebe sama ve vztahu k ostatním a postavení divadla a herectví mezi nimi (od Rousseaua k médiím včetně web 2.0).

Já v situaci, individuum a jeho místo v obrazném i doslovném smyslu (postavení, situovanost), jedinec a sociální hierarchie; chování adekvátní a neadekvátní situaci, přiměřené a nepřiměřené reakce, jejich přehánění a zmírňování, resp. simulace a disimulace, ohleduplnost a bezohlednost; individuum a moc, submisivita a dominace; prostorové a individuální meze (hranice): ‘svůj’ a vetřelec, domácí a cizinec; člověk v krajině (viz Valenta 2007). Prvek fiktivního v reálném chování. Dramatická situace a uznávané normy a konvence. Ritualizované či ceremoniální chování a jednání v situaci; jednání a překračování mezí (hybris neboli zpupnost: od Aischyla k Dostojevskému).

Osoba a charakter/role/habitus/typ: Sociální typ a individuální charakter; má a může mít (může si dovolit) moderní či postmoderní člověk charakter? Od charakteru k roli (otec/matka a syn/dcera, zaměstnanec a zaměstnavatel…) jako jednotě osobního a „nadosobního“, tj. něčeho odvoditelného z poměru funkce k hodnotě. Goffmanova role a Bourdieuův habitus a jejich vztah k typu a ‘archetypu’: „starosta” a „kumpán”, anštandka a subreta, vládce a šašek, muž činu a intelektuál, pán a sluha (karnevalové záměny u Shakespeara, Holberga a Marivauxe; Frejkovy „typy dnešní komedie dell’arte“). Habitus a chování, povaha a postoj: romantikové a realisté, emocionalisté a racionalisté, nadšenci a skeptici. ‘Stone face’ westernového hrdiny a žánrová stylizace, sebescénování a genologie (žánrosloví) postavy (Vostrý 1982 a 1983): hrdina a trickster, hrdina a everyman, blázen a klaun atd. Životní role a herecké obory, typové zařazení a individuální akcent, profesionální a ‘osobnostní’ herectví (osobnostní rysy i u představitelů stálých typů commedia dell’arte). Splynutí s rolí (funkcí) a úsilí být sám sebou (realizovat se): Jagovo „Nejsem, co jsem“ (veřejné ocenění a individuální hodnota). Charakter/role/habitus/typ a situace: místo ve světě a místo v situaci; vzpoura proti tradičním oborům v divadle a rozpad tradičních sociálních rolí v současném světě.

Jsem a jevím se: Zevnějšek a jeho symbolizační potence včetně vztahu k hereckému obsazování v původním i přeneseném smyslu: hloupé blondýny a zrádné brunety, dobromyslní tlouštíci a vychrtlí intrikání; symbolizační potence jednotlivých tělesných atributů: rozpuštěné vlasy a ‘holé lebky’, úzké a plné rty…; přirovnání ke zvířatům: ‘zvířecí’ rysy zevnějšku a chování; fyziognomie a fyziognomika, Lichtenberg versus Lavater. Scénologie chování a scénografie vlastního zevnějšku (‘šaty dělají člověka’); individuální a dobový či místní styl a stylizace: sám se mohu obsadit do příslušné role, resp. stylizovat se podle příslušného modelu/vzoru/ideálu (Jiří Kodet a Jiří Steimar). Člověk jako text a člověk jako událost, čtení a prožitek chování, studium druhého a láska na první pohled, problematika vzájemného ‘ozařování’. Soustředěnost na sebe, na věc a na druhého (ostatní); dialog a manipulace; schopnost působit na druhé (fascinovat): problém vyzařování; ‘aura’ a ‘charisma’.

Vnějšek a vnitřek; sebeprezentace, vystupování a jeho vztah k identifikaci a sebeidentifikaci, projev a podoba; tělo a hlas, tělesný pohyb a mluva 1, tělesně pohybový a mluvní projev a dýchání; chování a (tělesně pohybový a mluvní) výraz jako prostředník mezi ‘vnitřkem’ a ‘vnějškem’, fyziognomie a patognomie, mimický výraz a gesto, mimika a pantomimika, mimika a mimování, gesto a gestus. Adaptivní a expresivní chování; od pohybu k tanci a od mluvy ke zpěvu. Exprese a kultivovanost (kvalita výrazu a kvalita vyjadřované emoce: jemnost a neotesanost, obhroublost a uhlazenost, přejemnělost a vulgárnost, prostota a rafinovanost). Chování a (slovní a fyzické, resp. verbální a nonverbální) jednání, výraz a reakce, výraz a postoj; postoj a sebetvarování (obecné i okamžité), postoj a držení (v doslovném i obrazném smyslu‘: drží se’, je zdrženlivý, resp. k neudržení apod.); chování jako materiál herectví; herec v divadle, ve filmu a v televizi; herec a ‘naturščik’, herec a star, herec a performer; herec ve srovnání s bavičem, nerudové a baviči ‘v životě’ a na scéně. Zakotvenost chování v kultuře; psaná a nepsaná pravidla; krize chování a krize kultury.

Maska a tvář, tváření a přetvařování, hranost a hravost, skrývání a zakrývání, tváření a přetvařování; pravá a levá polovina obličeje, líc a rub; dané (zděděné) vnější i povahové dispozice a kultivace chování (vrozené a získané): schopnost ‘uhodnout’ se a schopnost proměny; proměnlivost (proteovství a rigidnost); životní krize a změna zevnějšku; realizované a nerealizované (lidské, životní, herecké) možnosti; problematika dvojníka: Hiraoka Kimitake je, nebo není Jukio Mišima? (Viz dosud neuveřejněná disertace Dity Nymburské.) 2

Scéničnost a sebescénování jako téma pedagogické; scénologická tematika jako součást všeobecného vzdělání a jako součást specifického vzdělání v oblasti divadelní a dramatické výchovy. Možnosti a limity (především institucionální) edukace na cestě člověka od vnější stylizace k autentičnosti. Molžnosti transformace řešené tematiky do podoby vzdělávacího kurikula; didaktické aspekty a technologie pro práci s tématem scéničnosti s nedivadelníky.

Scéničnost a scénovanost (závěr): dva póly, mezi kterými existuje napětí v každém jednotlivém případě sebeprezentace a vlastně v každém způsobu chování; jak/nakolik se projevuji bezděčně a jak/nakolik záměrně: Přirozenost (nelíčenost v doslovném smyslu) a umělost (maska); make up a image, prostota a zdobivost, věcnost a teatrálnost, nenápadnost a okázalost, střízlivost a spektakulárnost, nedbalost a dbalost, klošár a dandy (Coblenceová, Schuhen), konformnost a provokativnost, autenticita a stylizovanost (zvláštní případ herců v každodenním životě nestylizovaných a herců přenášejících svou „každodenní“ stylizaci na jeviště či do filmu: Miroslav Macháček a Josef Somr), tvarovanost a amébovitost; stylizace vzhledem k fyzickému či psychofyzickému („charakterovému“) typu a stylizace vzhledem k sociálnímu postavení, tj. i vzhledem k příslušnému souboru konvencí či představ, které jsou s ní v daném kulturním prostředí spojené; scénický smysl a dramatický cit (viz Vostrý 2007)

Příkaz současné doby: zviditelnit se; sebescénování a technická média; jejich vývoj a působení od poloviny 19. století: scénování (dramatizace) každodennosti; scénologie (velko)města 19. století a fenomén flanéra; vývoj ve 20. století a situace na začátku 21. století: die Erlebnisgesellschaft (Schulze) jako společnost (manipulujících) ‘herců’ a (manipulovatelných) diváků; sebescénování v době všeobecné scénovanosti.

Strany i televize si vybírají představitele, tj. ‘herce’. Instituce vizážistů a případ Míková: jak se chci jevit a jakou mě chtějí mít, soukromá a institucionální sebeinscenace. Herecké a performanční umění a důvody rozšíření performerského přístupu: polemika s herectvím ve smyslu pouhého přetvařování. Být (nebo hrát sám) za sebe (být autentický, být takový, jaký jsem) a ‘neaktuální’ směřování k ideálu: Diderotova malá Claironová a velká Agrippina a u nás jakoby stále aktuální odkaz herectví studiových divadel z doby normalizace (Hyvnar 2007): od Vojanova individualismu k současnému narcismu (Lipovetsky). Autentičnost je výsledkem umění, rozdíl herectví ve smyslu umění (tvorby) a herectví ve smyslu pouhého sebescénování na scéně i v životě. Projevuje se herec či člověk vůbec jen sám za sebe? Herec jako médium. Od scénovanosti ke scéničnosti = od sebe (jak se chci vidět) k tomu, čeho jsem součástí a co mě současně přesahuje.

Literatura:
BAUER, J. Warum ich fühle, was du fühlst (Intuitive Kommunikation und das Geheimnis der Spiegelneurone), München 2006
BAUER, J. Das Gedächtnis des Körpers (Wie Beziehungen und Lebensstile unsere Gene steuern), München ²2007
BERGMANN, J. / Pörksen, B. (Hrgs.) Medienmenschen (Wie man Wirklichkeit inszeniert) Münster 2007
BETTINGER, E. / FUNK, J. (Hgg.) Maskeraden (Geschlechterdifferenz in der literarischen Inszenierung), Berlin 1995
BILSTEIN, J. „Gestischer Lakonismus“, in: WULF, Ch. / ZIRFAS, J. (Hrsg.) Ikonologie des Performativen, München 2005
BOURDIEU, P. Entwurf einer Theorie der Praxis, Frankfurt/M. 1976
BOURDIEU, P. Die feinen Unterschiede. Kritik der gesellschaftlichenUrtailskraft, Frankfurt/M. 1982
BOURDIEU, P. Sozialer Sinn. Kritik der theoretischen Vernunft, Frankfurt/M. 1987
BOURDIEU, P. Was heißt Sprechen? Die Ökonomie sprachlichen Tausches, WIEN 1990
BOURDIEU, P. ZUR Soziologie der symbolischen Formen, Frankfurt/M. 1994
BRANDSTETTER, G. / BRANDLRISI, B. / EIKELS van, K. (Hg.) Schwarm Emotion (Bewegung zwischen Affekt und Masse), Freiburg i. B./Berlin/Wien
DAMASIO, A. R. Descartův omyl, Praha 2000 (10. kap. „Mozek a tělo“)
DAMASIO, A. Hledání Spinozy (radost, strast a citový mozek), Praha 2004
DIDEROT, Paradox o herci, (např.) in: Diderot o divadle, Praha 1950
ERDMANN, E. (Hg.) Der komische Körper (Szenen – Figuren – Formen), Bielefeld 2003
ERSTIĆ, M. / SCHUHEN, G. / SCHWAN, T. (Hrsg.) Avantgarde – Medien – Performativität (Inszenierungs- und Wahrnehmungsmuster zu Beginn des 20. Jahrhundert, Bielefeld 2005
FISCHER, O. „Dějiny dvojníka“, in: (týž) Duše, slovo, svět, Praha 1965
FISCHER-LICHTE, E. / HORN, Ch. / PFLUG, I. / WARSTAT, M. (Hg.) Inszenierung und Authentizität, Tübenigen / Basel ²2007
FREJKA, J. Smích a divadelní maska (Úvodní poznámky ke vzniku dnešní komedie dell’arte), Praha 1942
GAJDOŠ, J. „Performance – mezi činností a scénovánímn“, Disk 17 (září 2006)
GAJDOŠ, J. „Performance: scénování přítomného zážitku“, Disk 18 (prosinec 2006)
GAJDOŠ, J. „Tanec sv. Víta aneb Teatralita, performativita, nebo scéničnost?“ Disk 20 (červen 2007)
GAJDOŠ, J. „Web 2.0 aneb lehké šimrání počítačovou gramotností pro neregistrované“, Disk 21 (září 2007)
GAJDOŠ, J. „Web 2.0 mezi socializací a sebeinstalací“, Disk 22 (prosinec 2007)
GARDNER, H. Dimenze myšlení, Praha 1983 (zejm. kapitoly 10. „Prostorová inteligence“, 11. „Tělesně-pohybová inteligence“ a 12. „Personální formy inteligence“)
GEBAUER, G. / WULF, Ch. Mimesis (Kultur – Kunst – Gesellschaft), Reinbek 1992
GEBAUER, G. / WULF, Ch. Spiel, Ritual, Geste, Reinbek 1998
GEBAUER, G. WULF, Ch. Mimetische Weltzugänge, Stuttgart 2003
GOFFMAN, E. Všichni hrajeme divadlo [1957], Praha 1999
GOFFMAN, E. Interaction Ritual. Essays on Face-to-Face, New York 1967
GROSS-BRANDT, M. Menschenbild und Kulturkritik von Richard Sennett und Neil Postman – ein Vergleich, Saarbrücken 2008
HONZL, J. „Slovo na jevišti a ve filmu“, „Herecká postava“ a „Herecká inspirace“, in: (týž) K novému významu umění, Praha 1956
HONZL, J. „Definice mimiky“ a „ Mimický znak a mimický příznak“, in: (týž) Základy a praxe moderního divadla, Praha 1963
HYVNAR, J. Herec v moderním divadle, Praha 2000
HYVNAR, J. „Od pojetí herectví ve studiových divadlech k dnešním otázkám“, Disk 22 (prosinec 2007) Psychosomatický základ veřejného vystupování, jeho studium a výzkum, sborník z konference Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU 14. a 15. 10. 1999, Praha (AMU) 2000
KLEIN, G. „Das Theater des Körperlichen (Zur Performanz des Körperlichen)“, in: SCHROER, M. (Hg.) Soziologie des Körpers, Frankfurt am Main 2005
KLEINSPEHN, T. „’Ich wuβte sofort, welche Szene angesagt war.’ Nacktheit zwischen privater und medialer Inszenierung”, in: MÜLLER-DOOHM, S. / NEUMANN-BRAUN. K. (Hg.) Kulturinszenierungen, Franfurt am Main 1995
KRAIS, B. / GEBAUER, G. Habitus, Bielefeld 2002
LA BARRE, F. Jak mluví tělo (Neverbální chování v klinické praxi), Praha 2004
LEEKER, M. (Hg.) Maschinen, Medien, Performances (Theater an der Schnittstelle zu digitalen Welten), Berlin 2001
LIPOVETSKY, G. The Empire of Fashion: Dressing Modern Democracy, Princeton 1994
LIPOVETSKY, G. Narziβ oder Die Leere. Sechs Kapitel über die unaufhörliche Gegenwart, Hamburg 2000
LISCHKA, G. J. / FEUERSTEIN, T. (Hg.) Selbst:Darstellung, Bern 2003
LÖFFLER, P. Affektbilder (Eine Mediengeschichte der Mimik), Bielefeld 2004
MIETZNER, U. „Inszenierungen des Selbst“, in: WULF. Ch. / ZIRFAS, J. (Hrsg.) Ikonologie des Performativen, München 2005
MOSER, Ch. Verfehlte Gefühle (Wissen, Begehren, Darstellen bei Kleist und Rousseau), Würzburg 1993
PINTO, V. (Selbst)Inszenierungen als gesellschaftliche Provokation (Tabubruch und Transgression bei „Marilyn Manson“), Berlin 2006
PLESSNER, H. Ausdruck und menschliche Natur (Gesammelte Schriften VII), Frankfurt am Main 2003 [studie „Zur Anthropologie des Schauspielers“, „Ausdruck und menschliuche Existenz“, „Der imitatorische Akt“ ad.)
POSTMAN, N. Amusing Ourselves to Death, New York 1985
POSTMAN, N. Building a Bridge to the Eighteenth Century, New York 1999
PUJMAN, F. Herecké tvarosloví, Praha 1931
ROSELT, J. (Hg.) Seelen mit Methode. Schauspieltheorien vom Barock bis zum postdramatischen Theater, Berlin 2005
RUSCH, M. New Media in Art, London ²2005
RUTTE, M. O umění hereckém, Praha 1946
SCHMIDT, G. „Standbilder. Zur medialen Erzeugung der Grimasse“, in: WULF, Ch. / ZIRFAS, J. (Hrsg.) Ikonologie des Performativen, München 2005
SCHULZE, G. Die Erlebnisgesellschaft (Kultursoziologie der Gegenwart), Frankfurt/New York ²2005
SENNET, R. The Uses of Disorder: Personal Identity and City Life [1970], New York 1993
SENNETT, R. The Fall of Public Men [1974], London 2003
SENNETT, G. Authority [1980], London 1993
SENNETT, R. The Corosion of Character. The Personal Consequences of Work in the New Capitalism [1998], London 2000
SENNETT, R. Respect in a World of Inequality [2003], London 2004
SCHUHEN, G. „Dandy, Dichter, Demagoge – Männlichkeitsentwürfe der Belle Epoque“, in: ERSTIĆ, M. / SCHUHEN, G. / SCHWAN, T. (Hrsg.) Avantgarde – Medien – Performativität, Bielefeld 2005
SCHULZE, G. Die Erlebnisgesellschaft (Kultursoziologie der Gegenwart) [1992], Frankfurt/New York 2005
STANISLAVSKIJ, K. S. „Remeslo“, in (např.): (týž) Staťji. Reči. Besedy. Pis’ma, Moskva 1953
STANISLAVSKIJ, K. S. „Ob akterskom amplua“, in (např.): (týž) Staťji. Reči. Besedy. Pis’ma, Moskva 1953
VALENTA, J. „O scéničnosti učitelské profese“, Disk 18 (prosinec 2006)
VALENTA, J. „Scénologie krajiny“, Disk 19 (březen 2007), 20 (červen 2007) a 21 (září 2007)
VOSTRÝ, J. „Úvod do studia postavy“, Amatérská scéna, roč. 1982 a 1983
VOSTRÝ, J. „Herectví a estetika chování“, Tvorba, 1989, č. 16 a 17
VOSTRÝ, J. Předpoklady hereckého projevu, Praha 1991
VOSTRÝ, J. O hercích a herectví, Praha 1998
VOSTRÝ, J. „Scénický smysl a dramatický cit“, Disk 19 (březen 2007)
[VYSKOČIL, I.] Dialogické jednání jako otevřená otázka, Praha 1997 aq další sborníky KATAP DAMU
WILK, N. M. Verstehen und Gefühle (Entwurf einer Leiborientierten Kommunikationstheorie), Frankfurt/M. 2004
WULF, Ch. / GÖHLICH, M. / ZIRFAS, J. Grundlagen des Performativen (Eine Ein-führung in die Zusammenhänge von Sprache, Macht und Handlung), Weinheim und München 2001
WULF, Ch. / ZIRFAS, J. (Hrsg.) Die Kultur des Rituals (Inszenierungen. Praktiken. Symbole), München 2004
WULF. Ch. / ZIRFAS, J. (Hrsg.) Ikonologie des Performativen, München 2005
ZICH, O. Estetika dramatického umění, Praha 1931, resp. 1986
ZIMMERMANN, J. „Gestus histrionici“. Zur Darstellung professioneller Tanzfor-men in Texten und Bildern des Mittelalters (diss. thema Gestik), http://www.diss.sense.uni-konstanz.de/gestik/zimmermann-jul-la.htm

1 Ústa jako místo, kde se stýká vnitřek s vnějškem podle Rose Celliové v interpretaci Alexandry König in Erdmann (Hg.) 2003.

2 Disertace se věnuje dílu Jukia Mišimy, což byl v ‘civilním’ životě sám sebou dost nejistý a v zásadě submisivní Hiraoka Kimitake a pod pseudonymem spisovatel a vůdce vlastní armády, který pěstoval kult těla a svou ‘oficiální’ sebeprezentaci dovršil obřadnou sebevraždou.