Umění, věda, výzkum

stripe1stripe2stripe3stripe4stripe5stripe6

Zpráva o činnosti Ústavu teorie scénické tvorby DAMU

k 23. 2. 2017.

Ústav teorie scénické tvorby jako vědecko-výzkumné pracoviště Katedry činoherního divadla a Katedry scénografie DAMU pokračuje v činnosti Ústavu dramatické a scénické tvorby DAMU (DaS), založeného v akademickém roce 2001/02. U zrodu DaS stáli kromě iniciátora jeho založení prof. Jaroslava Vostrého doc. Markéta Schartová, tehdejší děkanka DAMU, a prof. Jan Císař, tehdejší vedoucí katedry teorie a kritiky. V rámci této katedry také zpočátku Ústav jako její výzkumné i školící pracoviště doktorandů působil, než se od roku 2005, vzhledem k rozsahu výzkumné činnosti i rozšíření jejího předmětu, se schválením Akademického senátu AMU osamostatnil. Vzhledem k postupné diferenciaci vědecko-výzkumné činnosti na DAMU podle jednotlivých kateder, související i s financováním této činnosti prostřednictvím grantů včetně tzv. Studentské grantové soutěže, stalo se nezbytným spojit činnost Ústavu bezprostředněji s činností zmíněných kateder, které mají – i díky přípravě studentů a studentek k aktivitám přesahujícím hranice divadla coby média – největší zájem na výzkumu scénování a scéničnosti (a to znamená i rozvíjení scénologie – viz dále) jako širšího a hlubšího základu divadla coby umění.

Od roku 2002 se stal místem zveřejňování výstupů výzkumné činnosti Ústavu časopis Disk a od roku 2005 stejnojmenná knižní edice. Pokud jde o časopis, vyšla v červnu a prosinci 2002 první dvě čísla, od začátku roku 2003 vycházel Disk jako čtvrtletník; do konce roku 2012, kdy bylo jeho vydávání ukončeno, vyšlo 42 čísel. Od roku 2013 se publikační činnost Ústavu soustřeďuje na edici Disk, v niž bylo k 31. 12. 2016 bylo vydáno 38 svazků velké a 17 svazků malé řady, celkem tedy 55 odborných knih. Od roku 2005 je Ústav také školícím pracovištěm nově akreditovaného oboru doktorského studia scénické tvorby a teorie scénické tvorby. Činnost doktorandů, z nichž řada se uplatňuje i v umělecké praxi, ke které mají vztah i další spolupracovníci Ústavu, a vazba s činností jmenovaných kateder umožňuje spojovat historický výzkum s výzkumem, který se – a pokud jde o specifické scénování jaksi zásadně – koná ‘živě’, příp. ‘na vlastním těle’ přímo ve specifickém scénickém prostoru, a vycházet v rámci teoretického výzkumu i z jeho reflexe.        

Důležitý význam při dalším rozvíjení činnosti Ústavu měla podpora tří projektů, poskytovaná od roku 2005 Grantovou agenturou ČR; šlo o tříleté projekty „Herecká generace 1945“ (řešitel prof. Jan Císař, spolupracovnice Zuzana Sílová, Ph.D.), „Scénologie: obraz a vyprávění. Scéna a scéničnost v divadle a ve fotografii“ (řešitel prof. Jaroslav Vostrý, spolupracovník prof. Miroslav Vojtěchovský) a čtyřletý doktorský grant „Umění a technika“, realizovaný společně s katedrou skladby HAMU, Oddělením zvukové tvorby Zvukového studia HAMU a s Ústavem pro studium divadla a interaktivních médií FF MU Brno, bohužel brzy na to zrušeným a nahrazeným Ústavem hudební vědy téže fakulty. K těmto třem grantovým projektům přibyl od 1. 1. 2006 další s názvem „Český přínos západní scénické kultuře 20. století“ (řešitel prof. Jan Dušek, spolupracovnice Mgr. Ing. Kateřina Miholová, Ph.D.), založený na myšlence interaktivní rekonstrukce nejtypičtějších inscenací nejvýznamnějších českých scénografů a režisérů. Mezitím se od 1. 1. 2005 stal Ústav plnoprávnou součástí Centra základního výzkumu AMU a MU, v němž se sdružila pracoviště spolupracující na zmíněném doktorském projektu; součástí Centra byl Ústav až do konce jeho činnosti 31. 12. 2011.

Podporu své výzkumné činnosti čerpal Ústav i z dalších grantů GAČR: na projekt „Scénologie“ mohl 2008 navázat jednoletý publikační grant (řešitel Vostrý), herecké umění bylo předmětem pětiletého projektu „Podoby a způsoby herectví“ (řešitelka doc. Sílová), s jehož realizací se začalo 1. 1. 2007; pokračováním projektu prof. Duška a Mgr. Ing. K. Miholové, Ph.D. se stal tříletý projekt stejného řešitele a spolupracovnice realizovaný od 1. 1. 2009; od téhož data začala realizace doktorského grantu Viliama Dočolomanského, Ph.D., „Předpoklady a metodické rozvíjení hereckého výrazu“, jehož výsledky byly negativně poznamenány povinnostmi řešitele v čele mezinárodního studia Farma v jeskyni.

Od počátku přinášejí nezbytné prostředky k rozvíjení výzkumu projekty realizované v rámci celostátně podporovaného specifického výzkumu (viz už citovanou Studentskou grantovou soutěž). Od roku 2010 významně pomáhají i prostředky poskytované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v rámci Dlouhodobého koncepčního rozvoje (DKR) AMU.

K založení Ústavu a vydávání časopisu a edice Disk vedla přirozená potřeba: učinit předpoklady, procesy a výsledky dramatické a scénické tvorby a jejich uplatňování předmětem výzkumu ve vzájemné spojitosti všech tří aspektů (podmínek, tvůrčího procesu i hotových produktů včetně problematiky jejich uplatnění) i obou elementů (tj. elementu specificky dramatického a elementu obecně scénického – odtud i původní název Ústavu), o nerozlučném spojení historie s živým divadlem a teorie s (vlastní) scénickou tvorbou nemluvě. K takovému výzkumu dává činnost divadelní fakulty předpoklady ve stejné míře, do jaké sama takový výzkum ke svému rozvoji potřebuje.

Při plánování a realizaci činnosti Ústavu bylo tedy hned od začátku jasné, že předmět tohoto výzkumu, má-li to být výzkum skutečně plodný, nemohou tvořit pouze divadelní produkce, zvlášť když se dnes za divadlo považuje kdeco. Přirozeným předmětem výzkumu se tak stalo scénování v širokém, tj. také nespecifickém smyslu, tzn. scénování ‘v životě’.

Pro takový druh výzkumu se zdá nejvýstižnější název scénologie. Jde o disciplínu zkoumající scénické aspekty lidského konání se zásadním ohledem na nové možnosti scénování, které otevřel rozvoj techniky a technologií související s bouřlivým rozvojem tzv. nových či technických médií; rozlišování uměleckého a mediálního, fungujícího přitom i v různých spojeních, vynucuje si nový přístup i k proměňujícím se podobám a způsobům uměleckého scénování.

Jednotlivé směry či okruhy výzkumu, které se samozřejmě různě prolínají, se dají (v příslušném zjednodušení) charakterizovat tak:

[1] Herectví ‘v životě’ a herecké umění (scénologie chování):

Mezi prvními grantovými projekty Ústavu se dva věnovaly herectví. Výsledkem prvního byla monografie prof. Jana Hyvnara s názvem O českém dramatickém herectví 20. století (2008), doplněná 2. rozšířeným vydáním jeho knihy Herec v moderním divadle. K divadelním reformám 20. století (2011); v malé řadě vyšla (také 2011) Hyvnarova kniha věnovaná hereckým virtuosům 19. a počátku 20. století. První ze jmenovaných knih vytyčuje základní linie vývoje českého dramatického herectví, na jejímž utváření se po Eduardu Vojanovi podílely především významné režisérské a šéfovské osobností od začátku 20. století po rok 1989.

K výstupům navazujících grantů GAČR patřila už roku 2006 vydaná kniha Zuzany Sílové DISK a generace 1945, věnovaná herecké dráze Jaroslavy Adamové a režijní činnosti Jaromíra Pleskota v kontextu možností a limitů jejich generace. Jejím pokračováním se stala kolektivní monografie Generace a kontinuita. K českému scénickému umění 20. století (2009), jejíž byla doc. Zuzana Sílová editorkou a která ještě víc než její vlastní monografie poukazuje už k tematice 2. výzkumného okruhu, ostatně zrovna tak jako další kniha Z. Sílové napsaná společně s J. Vostrým a vydaná 2009 pod názvem Je dnes ještě možné herecké umění? (Scénologie herectví).

Základ každého herectví tvoří chování; zatímco jmenované práce Z. Sílové směřují k dramaturgickému kontextu hereckých projevů s vědomím jejich mimických základů (viz [2]) a studie prof. Jiřího Šípka včetně jeho knížky Psychologické souvislosti scénické tvorby (2010) k psychologii herce a psychologickým motivům herectví, je předmětem výzkumu doc. Josefa Valenty Scénologie (každodenního) chování, jak také zní název jeho knihy z roku 2011; J. Valenta do ní zařadil i pojednání „O scéničnosti učitelské profese“ z Disku 18 (prosinec 2006). Vztah k tomuto tematickému okruhu má i studie J. Gajdoše o mnohoznačném vztahu člověka a masky s názvem „Maska – prostředek scénování duchovních obrazů světa“ z Disku 36 (červen 2011).

Jako může být zdrojem hereckého umění jistého druhu a žánru samotné ‘civilní’ chování, mohou být jeho významnou inspirací také múzické projevy lidového scénování, související tak či onak s kulturními performancemi, ceremoniály a rituály i zachováváním příslušných tradičních scénických projevů. O inspiraci tradičními lidovými hudebně scénickými projevy uchovávanými mezi Rusíny na východním Slovensku pojednávají disertace Elišky Vavříkové (Mimesis a poiesis. Od etnoscénologického výzkumu k hereckému projevu..., vydaná 2009) a Maji Jawor (Hlas a pohyb. Herecká technika a herecká tvořivost, vydaná 2010). Obě spolu s knižně nepublikovanou disertací Hany Varadzinové Scéničnost a hudebnost vznikly v souvislosti etnoscénologického výzkumu mezi Rusíny na východním Slovensku, konaného v rámci příprav dnes už legendární inscenace Farmy v jeskyni Sclavi/Emigrantova píseň (Maja Jawor využívá i zkušeností z polských Gardzienic), tedy výzkumu, kterému režisér jmenované inscenace a šéf Farmy v jeskyni Viliam Dočolomanský u nás kladl základy už svým článkem „Španělská inspirace“ z Disku 3 (březen 2003): šlo v něm o rekapitulaci výsledků studijní cesty do Andalusie, kterou podnikli účastníci jeho předcházející inscenace Lorcových Sonetů temné lásky.

Pokud jde o historické herecké teorie a pedagogiky herectví, představuje vyvrcholení dlouholetého studia traktátů Motokijo Zeamiho v kontextu historických i současné podoby japonského divadla nó roku 2016 vydání jeho Poučení hercům: překlady ze starojaponštiny, které jsou dílem Tomáše Klímy, Jany Ryndové a Petra Holého je uvedena studií Denisy Vostré, které je také autorkou obsáhlého poznámkového materiálu. Českého znění se už v Disku 18 (prosinec 2006) dočkalo Pojednání o hereckém umění představitele jezuitského divadla P. Franciska Langa, komentované jeho překladatelkou Magdalénou Jackovou. Přímo k filosoficko-antropologicky motivovanému hledání předpokladů herectví ve fundamentální struktuře lidského chování míří překlad Plessnerovy studie „K antropologii herce“ z roku 1949, doprovozený v Disku 24 (červen 2008) Hyvnarovou statí „Herectví jako antropologický experiment“.  

K herectví v tomto kontextu se vyjadřují z různých úhlů i příspěvky doc. Jana Hančila, např. v souvislosti s fenoménem charismatu: viz jeho stať „Herectví a charisma“ v kolektivní monografii Sláva a bída herectví vydané 2013 a věnované českému herectví na rozhraní divadla a filmu v době, kdy veřejnost začíná vnímat herce či herečku jako star.

Teoretickou bázi výzkumu herectví v Ústavu, vycházející ze vztahu ‘herectví v životě’ a hereckého umění, představují studie J. Vostrého, např. „Herec mezi  rolí a vlastní tělesnou přítomností“ z Disku 32 (červen 2010), „Mezi (sebe)scénováním a dramatickým herectvím“ z Disku 36 (červen 2011) i „Scénické působení a zrcadlové neurony“ z Disku 28 (červen 2009), zařazené později v rozšířené verzi do knihy Je dnes ještě možné herecké umění? a otevírající problematiku souvislosti herectví a chování/jednání z hlediska jeho – se Zichem řečeno – vnitřně hmatového vnímání (s příslušným zřetelem k výsledkům současné neurovědy). Do zmíněné knihy Sláva a bída herectví přispěl Vostrý statí „Zvláštní umění (O symbolické potenci herectví)“; roku 2014 vyšlo také 2., revidované a rozšířené vydání jeho knihy O hercích a herectví.

[2] Scénické umění mezi mimováním a dramatem:   

Při rozvíjení specifických podob scénování a způsobů jejich existence v kultuře i speciálně ve vývoji divadla jde vůbec o permanentní střetávání ‘mimu a mimování’ (tj. v užším smyslu scénického, event. přímo šaškovského elementu) na jednom pólu a dramatu nejen ve smyslu předem daného textu, ale i ve smyslu moderní činohry, resp. „interpretačního divadla“ i „narativního“ filmu na druhém pólu; ze zkoumání tohoto vztahu vychází kniha Zuzany Sílové Komedianti na české scéně (Od divadla k filmu) vydaná 2013, když prolínáním obojího živlu se zabývala také už v 1. okruhu zmíněná publikace Generace a kontinuita se studiemi věnovanými herectví Otomara Krejči i Vlastimila Brodského a vývoji české režie od Buriana a Frejky k Radokovi.

Mezi těmito texty se dobře uplatnily i příspěvky tehdejšího doktoranda a spolupracovníka Centra základního výzkumu AMU a MU Mgr. Pavla Bára, Ph.D., zaměřujícího se ve svých příspěvcích do Disku (rozumí se časopisu i knižní edice) soustavně na zábavněhudební divadlo jako svérázného dědice mimu: viz zejména knižní verzi jeho disertační práce Od operety k muzikálu, vydanou 2013, nehledě ke statím jako „Oldřich Nový mezi divadlem a filmem“ z kolektivní monografie Sláva a bída herectví, kapitole věnované „‘Muzikálovým’ inscenacím Ornestovy éry MDP“ v kolektivní monografii věnované MDP (viz dále) a zejména ke knize Divadlo Karlín. Od varieté k muzikálu vydané 2016.   

Střetávání obou elementů se projevuje např. i u Karla Čapka, jehož vinohradskému dramaturgickému i režijnímu působení se věnovaly příspěvky doktorandky Kláry Novotné a studentky dramaturgie Hany Novákové v Disku 38 (prosinec 2011) a jehož dramatickou tvorbu zkoumá z tohoto hlediska Mgr. Jana Cindlerová, které po řadě článků vyšla 2016 v edici Disk přepracovaná verze její disertační práce Dramaturgie her Karla Čapka. 

Vztahem scénického a dramatického elementu v Tylově tvorbě se zabývají příspěvky různých autorů v knize Josef Kajetán Tyl 1808 – 1856 – 2006 – 2008 vydané v roce 2007. Z teoretického hlediska pojednávají o vztahu mimu a dramatu Vostrý a Sílová ve IV. kap. citované knihy Je dnes ještě možné herecké umění?, do které zařadili kromě textu věnovaného zrcadlovým neuronům i studii o herecké dramaturgii.

Konfrontaci obou elementů opřenou i o vlastní dramaturgické a režijní výsledky se v knize Slovo a obraz na scéně (2010) zabývali tehdejší doktorandi Tereza Marečkové a Štěpána Pácl i absolvent činoherní režie Pavel Ondruch společně s Janou Cindlerovou, která tu analyzovala inscenace Tylových Krvavých křtin, Čapkovy Věci Makropulos a Langerovy Periferie. V rámci ujasňování této problematiky z historického hlediska sehrály důležitou roli studie Jana Císaře shrnuté do knihy Česká divadelní tradice: mýtus nebo živá skutečnost? z roku 2011, věnované moderní ‘velké’ české činohře: autor sleduje, jak se od počátků realizovaných pod heslem národního divadla vyvíjela až k současné ‘postmoderní’ podobě s jejím nevyjasněným postavením v kultuře.

Pokud jde o teorii dramatu, zabýval se jí prof. Július Gajdoš v příspěvcích, z nichž vznikla jeho knížka Od techniky dramatu ke scénologii, vydaná 2005 a o rok později i v anglické verzi. V knize Scénologie dramatu (Úvahy a rozbory), vydané 2010, pak rozvinul Jaroslav Vostrý své časopisecké stati z Disku, v nichž se zabýval dramatem jako scénickým projektem, i z hlediska jeho slovesné struktury a vztahu divadla a (oficiální) kultury.  

Jako nosný se v těchto souvislostech ukázal pojem ‘herecké dramaturgie’ ražený Zuzanou Sílovou a uplatněný v sérii článků „[hra xy] jako problém dramaturgický“ v různých číslech Disku. Ze zkoumání této problematiky spojené jak se vztahem mimu a dramatu, tak  s poměrem herců a režisérů v rámci ‘hereckého’ a ‘režisérského’ divadla vychází také kolektivní monografie Městská divadla pražská v éře Oty Ornesta (1950–1972), z roku 2014 a bezprostředně se jí dotýká i knižní verze disertace Petry Honsové Jiří Hálek a Jiřina Třebická (K herectví Činoherního klubu a 60. let), vydaná v témže roce. Pojem herecká dramaturgie inspiroval také Lenku Markovou-Chválovou k novým zjištěním a hlediskům její disertace Žena v divadle J. K. Tyla, jejíž knižní verze vyšla v malé řadě edice Disk roku 2012.

Pokud jde o postavení dnešní české dramaturgie se zvláštním zřetelem k její péči o tvořivé herectví, říká k němu leccos příspěvek doktoranda Milana Šotka, dramaturga i autora a vedoucího Cabaretu Calembour, který vychází ze zkušenosti vlastní dramaturgické účasti na olomoucké inscenaci Šrámkova Měsíce nad řekouDisku 37 (září 2011). Problematikou vztahu mimu a herectví, resp. textů určených ke scénování se zabývá i Šotkova publikace Kabaret Eduarda Basse z roku 2012 i jeho vlastní tvorba publikovaná ve svazku Hry se slovy a tanci z téhož roku.

Vztah mimu a dramatu se na příslušné rovině jeví také ve vztahu slova a hlasu či sémantické a prozodické roviny řečového projevu, související i se vztahem literatury a scény ‘jako takových’: viz studie prof. Zdenky Švarcové „Dvojí poetika středověkých divadelních textů jókjoku“ v Disku 26 (prosinec 2008), „Jev, výjev skrytý za znakem“ v Disku 27 (březen 2009) i „Hlas jako zvon“ v Disku 40 (červen 2012) a Vostrého stať „Scénologie mluvního projevu“ v témže čísle i jeho rozbor Zeyerovy pohádkové hry Radúz a Mahulena (jeho definitivní verzi obsahuje kniha Scénologie dramatu).

Pokud jde o textové a mluvní, resp. sémantické a prozodické aspekty divadelních textů a hereckého projevu, zaslouží stále pozornost i příspěvky zemřelé spolupracovnice Ústavu doc. PhDr. Jiřiny Hůrkové, CSc. „Alexandr Stich a český dramatický text“ v Disku 5 (září 2003), „Mluvní styl mladé generace a jevištní řeč“ v Disku 9 (září 2004) a „O českém alexandrínu – nejen jevištním“ v Disku 13 (září 2005). Do tohoto tematického okruhu patří i studie Denisy Vostré „Koncept kotodama aneb O japonské ‘duši slov’“ z Disku 36 (červen 2011), rozvinuté v příslušné kapitole její knihy Předpoklady japonské scéničnosti vydané 2015.

Součástí výzkumu v tomto okruhu jsou ovšem také referáty a analýzy inscenací velkých evropských činoherních i dalších divadel, na kterých se vedle Bára, Honsové, Pácla a Šefrnové podílela řadou článků i Mgr. Jitka Goriaux Pelechová, Ph.D.: její disertace, obhájená v Paříži, se věnuje proslulému německému režisérovi Ostermeierovi a byla v české verzi vydána v edici Disk koncem roku 2014. J. Goriaux Pelechová se nyní věnuje zkoumání tzv. režisérského divadla, ve kterém se elementy mimu a dramatu začaly uplatňovat novým způsobem, jak je vidět i ze srovnání jeho německé a české varianty.

Inspirativní spojení mimu a dramatu představovala v historii českého divadla inscenační praxe i teorie Jiřího Frejky: z výzkumu zahájeného 2014 byla už v roce 2015 vytěžena kniha Frejkovy Schovávané na schodech: poezie a politika (editoři Sílová, Bár) představující také důležitý příspěvek k problematice vztahu specifického a nespecifického scénování a ‘historických’ a ‘osobních’ vlivů na osudy divadla jako součásti dějin české moderní kultury; další závažné poznatky k této problematice přináší kniha Divadelním ředitelem 1945–1950. Frejka na Vinohradech (editoři Vostrý, Sílová, Bár) zkoumající tamní Frejkovu činnost v kontextu osudů české divadelní avantgardy s jejím svérázným spojováním obou elementů.    

[3] Scénování mezi obrazem a příběhem, performativitou a narativitou, scénou a slovem:

Už jeden ze dvou počátečních grantových projektů Ústavu se věnoval vztahu předvádění a vyprávění v rovině bezprostředních dotyků obrazu a příběhu: viz knihu Obraz a příběh. Scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění, kterou napsali M. Vojtěchovský a J. Vostrý a kterou bylo možné vydat 2011 také anglicky; kniha vychází zejména z příspěvků věnovaných jedním i druhým autorem výtvarným dílům včetně scénografických i (nejhojněji zastoupených) fotografických, doplněných na začátku (‘Úvod: Pojmy a problémy’) a na závěr (‘Scénický smysl a dramatický cit’) teoretickými kapitolami s výkladem scénologického pojmosloví, konfrontovaného s aparátem Hostinského „scéniky“ a Zichovy Estetiky dramatického umění, i s epilogem věnovaným speciálně divadlu (‘Divadlo neboli kouzlo proměny’).

Speciální problematice příběhu se věnoval esej Přemysla Ruta „Proč příběh?“ v Disku 26 (prosinec 2008), zatímco problematice obrazu studie J. Vostrého „Scény a obrazy“ v Disku 34 (prosinec 2010). Na zkoumání vztahu obrazu a příběhu je založena i studie prof. Františka Šmahela „Zkrocení divých lidí ve scénických příbězích středověké fantazie“ v Disku 36 (červen 2011). Problematikou obrazu ve smyslu jevištních tropů a jejich vztahu k jevištní stylizaci se zabývá stať J. Vostrého „Od modernismu k postmoderně: expresionismus“ v Disku 1 (červen 2002). Tematice kontaktu a odstupu v podmínkách intimního a tradičního divadelního prostoru v souvislosti se vznikem jevištního obrazu se věnuje stejný autor ve studii „Scéna a sklep“ v Disku 5 (září 2003).   

Do vytčeného tematického okruhu patří i studie Denisy Vostré „Od náznaku v japonské poezii waku ke scénám moderní haiku“ z Disku 30 (prosinec 2009). ‘Mentální’ scénickou rekonstrukcí dramatického děje rozvíjejícího příběh o Egilovi a Thorgerdě se ve studii „Mýty, ságy a scéničnost“ v Disku 28 (červen 2009) zabýval Jiří Šípek, který se věnuje i otázkám diváckého vnímání ve studiích „Scéničnost, génius locí a psychická distance“ z Disku 18 (prosinec 2006) a „Vcítění a distance“ z Disku 26 (prosinec 2008).

O typologicky odlišných tendencích řešení vztahu obrazových a obrazných aspektů při konstituci a proměnách novověkého evropského divadelního prostoru pojednává studie J. Vostrého „Od podívané k obrazu (Italský vynález scénografie a směry evropského divadla)“ 1 a 2 z Disku 2 (prosinec 2002) a 3 (březen 2003). Na téma jevištní iluze napsal svou stejnojmennou disertaci Zdeně Bartoš; její knižní verze vyšla v malé řadě edice Disk roku 2011. Problematice diváctví se na příkladu diváckých strategií Vyskočilova dialogického jednání věnoval také Jan Hančil v Disku 34 (prosinec 2010).

Pokud jde o vztah performativity a speciálně performančního umění probírá ho důkladně Július Gajdoš, který své přípravné studie uveřejňované pravidelně v časopisu Disk nakonec shrnul roku 2010 v knize Od inscenace k instalaci, od herectví k performanci. Problematiky tohoto okruhu se dotýkají také stati věnované zahraničním výstavám, divadelním inscenacím i dalším scénickým projevům ve vzájemné komparaci, např. „Pařížské scénologické inspirace“ J. Vostrého a Z. Sílové v Disku 21 (září 2007), které následovaly Vostrého „Nové pařížské scénologické inspirace“ v Disku 33 (září 2009); viz i příspěvek Jiřího Šípka „Dvě setkání se scéničností“ z Disku 37 (září 2011). K problematice vztahu předvádění a vyprávění má co říct i příspěvek doc. Věny Hrdličkové „Rakugo, umění japonských profesionálních vypravěčů“ v Disku 13 (září 2005).

Hluboké – a v českých podmínkách průkopnické – rozvinutí problematiky znovuoživování slova v jevištním prostoru a vztahu sématické a prozodické roviny textu, pro dramatické divadlo zásadní (a současným českým divadlem trestuhodně opomíjenou), představuje disertace Štěpána Pácla: její 2015 knižně vydaná verze Slovo v prostoru (Scénické řešení a divácký prožitek dramatu) shrnuje výsledky výzkumu realizovaného přímo na jevišti v Páclových inscenacích z let 2010–2013 a konfrontuje je s analýzou vybraných inscenací německojazyčných divadel.   

[4] Prostor scény a specifické i nespecifické scénování ve speciálním i přírodním a kulturním prostoru:

Specifický scénický prostor a scénografie v užším smyslu se v Ústavu zkoumá neoddělitelně od scénování veřejného prostoru a ve veřejném prostoru. Na jednom pólu tu stojí výsledky K. Miholové s její interaktivní rekonstrukcí nejvýznamnějších scénografií v českém divadle 20. století (DVD-ROM s materiály k Zavřelovu/Kyselovu scénickému řešení Dykova Zmoudření Dona Quijota, Frejkovu/Tröstrovu řešení Shakespearova Julia Caesara a divadlu v Terezíně vydané 2011, viz i její knihu Král Ubu/Ubu the King: Jarry & Grossman & Fára, vydanou jako 4. sv. velké řady edice Disk v roce 2007). K témuž póĺu se vztahují i studie Heleny Albertové a Jany Patočkové věnované spolupráci Otomara Krejči s Josefem Svobodou v Disku 39 (březen 2011) či příspěvek Jiřího Heřmana „Aktuální téma – prostor!“ v Disku 15 (březen 2006) a jeho další články. Na druhém (obecně scénologickém) pólu se pohybuje R. Lipus v knize Scénologie Ostravy (3 sv. stejné edice z roku 2006) a jeho časopisecké studie, na jejichž počátku stojí text „Prostor divadla a divadlo prostoru“ z Disku 1 (červenec 2002).

Tyto Lipusovy studie jsou věnované nejen scénologii některých polských měst (Disk 22 z prosince 2007, 23 z března 2008 a 26 z prosince 2009) či např. scénickým aspektům současného New Yorku v Disku 30 (prosinec 2009), ale také scénování ve veřejném prostoru, do něhož se zapojují či které iniciují sami místní občané a které souvisejí s jejich identifikací s místem: viz články „Scéničnost a identita“ z Disku 18 (prosinec 2006) a „Adamov: identifikace“ z Disku 28 (červen 2009), na něž navázalo několik článků a poznámek podobného tematického zaměření od dalších autorů. Scénování, event. sebescénování i kvaziscénografie ve veřejném prostoru se týká i příspěvek Denisy Vostré „Na jevišti Japonsko: záměrná i bezděčná scéničnost Země vycházejícího slunce“ v Disku 14 (prosinec 2005). Pokud jde o ideologické využívání veřejného scénování slavností v západní kultuře, představuje zásadní materiál ke studiu Rousseaův Dopis d’Alembertovi, jehož překlad pro malou řadu edice Disk pořídil v rámci svého doktorského studia Zdeněk Bartoš.

Pramenem nových pohledů na specifické scénování, zahrnující nejrůznější umělecké, kvazi-umělecké i mimoumělecké druhy a způsoby veřejných projevů a samotné divadlo jako jejich speciální a často i typický případ, stala se – i díky třem česko-japonským sympoziím – komparace západního a východního, konkrétně právě japonského divadla a jeho vztahů k povaze tamního obecného scénování; viz i příspěvky Denisy Vostré, rozvinuté v příslušných kapitolách její už citované knihy, např. „Scénologie japonského prostoru k obývání“, ke které ji inspiroval režisér Tadaši Suzuki a v níž se na základě rozboru uspořádání tradičního japonského obydlí ukazuje, jak životní prostor člověka – sakrální i profánní – funguje v Japonsku coby předobraz prostoru jevištního. Scénickým tradicím Latinské Ameriky se věnuje Stanislav Slavický ve stejnojmenné knize z roku 2013, zatímco jeho kniha o scénických tradicích Jihovýchodní Asie vyšla roku 2015. Ke vztahu specifického a nespecifického scénování měl ostatně co říct už článek Kláry Břeňové „Od svátku purim k jidiš divadlu“ v Disku 17 (září 2006). 

Východisko pozoruhodné knihy prof. Alberta Pražáka Mezi (Stručná interpretace meziprostoru), která se objevila v malé řadě edice Disk roku 2010 a zaujme svérázným pojmoslovným zachycením vnitřního prožitku scénografovy zkušenosti, se dotýká podobného způsobu prostorového myšlení, o kterém píše D. Vostrá v citované knize v kapitole „Prostor a čas v japonském konceptu ma“. Ne tak daleko k této problematice měla už i studie Jana Císaře „Hmota v pohybu a v prostoru“ z Disku 10 (prosinec 2004), vycházející z gestického sochařství Jana Švankmajera.

Scéničností přírodního prostředí se zabýval Josef Valenta, který své texty věnované tomuto tématu rozvinul v knižní studii Scénologie krajiny, vydané jako 5. sv. malé řady edice Disk roku 2008. Autorkou článku „Kultura jangčouských rezidenčních zahrad“ z Disku 28 (červen 2009) je Věna Hrdličková, text „Krajinná scéna, nebo scény v krajině (Storm King Art Center)“ z Disku 35 (březen 2011) napsal J. Gajdoš.

[5] Scéna a scéničnost v době všeobecné scénovanosti:

Pokud jde o zásadní proměny ve vývoji nespecifického i specifického scénování včetně scénického umění, shrnul nejdůležitější aspekty těchto proměn Jaroslav Vostrý v knize Scénování v době všeobecné scénovanosti (Úvod do scénologie), vydané 2012. K diskusi o důsledcích těchto proměn přispívají různé studie a články dotýkající se problematiky moderny a modernismu, resp. postmoderny, mezi něž patří příspěvek Júlia Gajdoše „Postmodernismus mezi námi“ z Disku 40 (červen 2012) a na něj svým způsobem navazující stať téhož autora „Modernismus v nás“ v Disku 41 (září 2012), ale i příspěvky Jana Hyvnara „Herectví mediálního věku aneb Současný herec mezi simulakry“ z Disku 30 (prosinec 2009) či studie Jana Císaře „Divadelní dílo ve věku všeobecné scénovanosti“ ve stejném čísle.    

Nejen s možným materiálním, ale také s ideologickým zázemím dnešních tržních podmínek specifického scénování souvisí diskuse o kulturních průmyslech a případné institucionalizaci požadavků, ze kterých pramení: viz článek J. Gajdoše „Kreativní průmysly: Rozvoj kultury, nebo nová tržní totalita?“ z Disku 32 (červen 2010). Se  statí J. Gajdoše polemizoval v Disku 37 (září 2011) článkem „Kreativní průmysly: Cesta ze země montoven a překladišť“ Mgr. Martin Cikánek, M.A., autor publikace Kreativní průmysly – příležitost pro novou ekonomiku, vydané 2009 Intitutem umění – Divadelním ústavem, kde je M. Cikánek činný jako vedoucí příslušného výzkumného projektu; Gajdošova odpověď na jeho článek je otištěna v témže čísle.  

Z hlediska výzkumu budování a existence divadla jako instituce, budovy a tvůrčího prostoru v perspektivě jeho možného využití v dnešním sociálně kulturním kontextu vycházela doktorská disertační práce ředitele pražského Švandova divadla Daniela Hrbka Budování divadla, vydaná 2009. Ve velké řadě edice Disk vyšel také 2009 překlad knihy Giepa Hagoorta Umělecký management v podnikatelském stylu. Iniciátorem jejího vydání byl spolu s J. Gajdošem Jiří Šesták, jehož doktorská disertace Může být regionální divadlo kulturním centrem? vyšla v knižní verzi rovněž v této edici roku 2012.

K problematice divadla na rozhraní umění a instituce má co říct i studie Jana Císaře „Mimo institucionalizované území“ z Disku 38 (prosinec 2011), čerpající z analýzy praxe i poetiky několika amatérských souborů s osobitou sebeidentifikací. Scénování scénických aktivit je věnována studie Martina Maryšky „Rozšířený prostor jeviště – grafický design Divadla na provázku“ z Disku 40 (červen 2012); k historii tohoto fenoménu se obrací i příspěvek Jana Císaře „Opony jako scénologický fenomén“ z Disku 36 (červen 2011). 

Další materiál přinášejí práce studentů v semináři scénologie, z nichž v Disku 25 (září 28) byla otištěna studie Milana Šotka věnovaná scénování mediálně proslavených míst v turistickém podnikání s názvem „Sekera jako měsíční kámen“. Ne tak vzdálený původ má i studie Markéty Machačíkové „Vycpávání zvířat“ z Disku 33 (září 2010), věnovaná speciálnímu odvětví scénování, které představuje taxidermie: právě na jejím pozadí lze domýšlet inspiraci, ze které vychází Damien Hirst. Autorkou stati „Lékařství a umění“ z Disku 35 (březen 2011) je Ewa Żurakowska. Do stejného tematického okruhu patří i stať Václava Hanžla „Co nebo kdo je v ohrožení? K vývoji tvorby ve svobodných sítích (a možná nejenom v nich)“ z Disku 39 (březen 2012), nebo Valentův příspěvek „Akce Kameny – StB a fiktivní státní hranice“ z Disku 35 (březen 2011).

Z hlediska scénologie lze, jak se ukázalo, leccos důležitého dodat k problematice, která se stala ve vědách o člověku a kultuře aktuální v souvislosti s tzv. ikonickým, příp. performativním obratem a která v rámci problematiky reprezentace nově postavila i otázku předmětu teatrologie a jejího vztahu k příbuzným oborům. K problematice pokusů o novou identifikaci předmětu divadelní vědy v podmínkách všeobecné scénovanosti a ke vztahu scénologie k teatrologii se vyjádřil J. Vostrý ve studii „Od teatri/sti/ky ke scénologii?“ v Disku 38 (prosinec 2011) a 39 (březen 2012). K této problematice se vztahují také některé starší příspěvky téhož autora, mj. i „Umění a scéničnost – nebo teatralita?“ polemizující s německou teatroložkou E. Fischer-Lichte v Disku 13 (září 2005) a „Divadelnost a/či scéničnost (Scénická událost v divadelněvědném konceptu Andrease Kotteho)“ z Disku 31 (březen 2010) související s vydáním Kotteho Úvodu do divadelní vědy v edici Disk téhož roku atd.