Katedra výchovné dramatiky

stripe1stripe2stripe3stripe4stripe5stripe6

MANUÁL DIPLOMANTA V OBORU DRAMATICKÉ VÝCHOVY

1. Účel diplomové práce

Magisterská diplomová práce má prokázat diplomantovu kompetenci v oboru učitelství dramatické výchovy, jeho schopnost v oboru samostatně a kriticky myslet, nalézat, formulovat a řešit problémy, chápat příčiny a následky; aplikovat teoretické poznatky v praxi a naopak z praxe vyvozovat obecné závěry, to znamená teorii pochopit a umět s ní pracovat; spojovat poznatky a zkušenosti z různých předmětů studia - praktických i teoretických nebo naukových - a vědomě je používat v různých pedagogických situacích. To znamená, že základem tématu práce je pedagogický či pedagogicko-psychologický problém, spojující poznatky z různých oborů a předmětů studia, event. další témata, která s pedagogickým základem dramatické výchovy souvisejí. Diplomovou prací student prokazuje znalost literatury oboru jako celku i speciálně zvoleného tématu, toho, co už bylo řešeno či vyřešeno, tedy také schopnost navazovat na dosavadní poznání v oboru a přispět - byť dílčím způsobem - k rozvoji tohoto poznání.

Rozsah magisterské diplomové práce je minimálně 60 normovaných stran textu (bez příloh), horní hranice není stanovena.

Diplomant má magisterskou prací prokázat svou schopnost vyjadřovat se písemně a svoje myšlenky a poznatky sdělovat jasně a jednoznačně. Diplomovou prací prokazuje, co se v průběhu studia naučil a jak s tím umí naložit. Účelem práce tedy je prokázat svou kompetenci a ukončit s úspěchem studium. V tomto smyslu je diplomová práce školním úkolem, který se řídí speciálními pravidly a nároky (odvozenými ovšem z pravidel a nároků kladených na odborné studie a publikace). Pokud však má práce vysokou kvalitu i aktuální a pro širší okruh pedagogů zajímavé téma, může být vydána (resp. komisí státní zkoušky k vydání doporučena) nebo pro vydání upravena či přepracována. To však jsou až následné kroky. Diplomant nemůže od počátku s vydáním kalkulovat a např. práci koncipovat jako popularizační příručku. Hlavními čtenáři jsou členové komise a další pedagogové z oboru, studenti - kolegové i následovníci, zájemci z jiných oborů - krátce řečeno: odborná veřejnost. Není účelem diplomové práce působit osvětově na neznalé a nezkušené čtenáře.

Diplomová práce navazuje na práce seminární a ročníkové a na práci bakalářskou, ale i na jiné písemné práce (projekty, přípravy hodin atp.), na nichž studenti pracovali v průběhu studia. Seminární práce jsou zpravidla zadávány v rámci jednoho předmětu (např. teorie a didaktika DV, teorie literatury, historie literatury pro děti a mládež, základy dramaturgie aj.), ročníkové integrují poznatky z více předmětů studia, bakalářská uzavírá příslušný stupeň studia. Jsou svým způsobem průpravou k diplomové práci, a to jak po stránce obsahové (ověřování si nosnosti témat přicházejících v úvahu, jejich zvládnutelnosti atp.), tak svým zpracováním a po stránce metodologické (práce s odbornou literaturou, popisy praxe, odkazy, kultura písemného projevu atp.). "I v situaci, kdy byla valná část vysokoškolského studia člověku zdrojem zklamání a nespokojenosti," píše Umberto Eco, "může se diplomová práce stát nakonec příležitostí k tomu, aby její autor nabyl pocitu, že studium přece jenom má smysl. Tento smysl však nespočívá v sumě nabiflovaných poznatků, ale v samostatném, kritickém zpracování zažitých vědomostí a v získání schopnosti definovat problémy, systematicky je řešit a vykládat v souladu s konkrétními postupy mezilidské komunikace (tyto schopnosti se mohou výborně hodit i později, v dalším průběhu lidského života)." (s. 17)

Diplomovou prací však student nejen prokazuje co se naučil, ale současně se i učí, jak s naučeným zacházet - učí se tedy na vyšší, integrované a samostatnější úrovni než během studia, učí se hledat cestu od školy k životu, od vědomostí a dovedností k reálné praxi - ač i pak ho ještě čeká celá řada kroků. Učí také psát odborná pojednání a publikace, rozvíjet obor na základě dlouhodobější zkušenosti a celoživotního studia. Schopnost písemně formulovat svoje myšlenky a poznatky patří k vybavenosti vysokoškolsky vzdělaného odborníka.


2. Typy diplomových prací

Magisterské diplomové práce mají charakter studijní, výzkumný nebo praktický. Studijní práce jsou založeny na již známých odborných a vědeckých poznatcích, převzatých a osvojených zkušenostech, na teorii, a diplomant je uvádí do systému nebo přepracovává jejich systém, podrobuje je kritice a hodnocení, případně je uvádí do nových souvislostí. Výzkumná práce může být založena na zkoumání praxe druhých. Praktická práce má přinášet nové poznatky a má být založena na systematickém zpracování a utřídění vlastní dlouhodobé a intenzivní pedagogické či umělecko-pedagogické zkušenosti.

Magisterská práce má ve všech těchto variantách přinášet nové, dosud neznámé poznatky, reflektovat praxi dosud reflexi nepodrobenou. Může to být i práce aktuální, řešící a projektující nové postupy a záměry.

Pokud jde o použitou metodu, může být diplomová práce:

a) Studijní teoretická - Je založena především na studiu literatury a dokumentů, konfrontující a kriticky posuzující fakta i myšlenky. Tento typ práce je náročný na schopnost teoretického myšlení. Přichází v úvahu především u témat podstatně přesahujících meze dramatické výchovy a konfrontujících poznatky různých uměleckých oborů, pedagogických specializací a vědních disciplín.

b) Studijní historická nebo monografická - Zpracovává materiál o vývoji dramatické výchovy, jejích institucí, organizací a akcí (soutěže, přehlídky, ediční a vzdělávací činnost, typy škol a jejich vývoj v minulosti) nebo o významných osobnostech. Nezbytnou součástí takových prací je spolehlivá a zevrubná faktografie (soupisy her, souborů, teoretických a metodických prací, životopisy, v maximální míře úplné a vyčerpávající atp.).

c) Srovnávací práce - Zabývá se analýzou a srovnáním různých systémů dramatické výchovy u nás či v zahraničí nebo v různých institucích, přístupy k ní, jejími postupy anebo srovnává dramatickou výchovu či některou její složku, prvek se systémem jiným, zejména příbuzným. Tato práce může mít těžiště v teoretické nebo praktické části.

d) Výzkumná (teoreticko-výzkumná) - Zjišťuje výskyt různých jevů v praxi a jejich různé charakteristiky, např. strategie, metody, techniky, náměty a předlohy a jejich účinnost, fungování různých institucí nebo typů a stupňů škol v oblasti dramatické výchovy. Předpokladem úspěchu v takové práci je dostatek času na sběr poznatků, znalost výzkumných metod i přiměřeně velký vzorek. Součástí práce jsou teoretická východiska výzkumu i teoretické zobecnění výsledků šetření, případně jejich začlenění do existujících teorií, nebo i vytvoření nové teorie.

e) Experimentální - Jakožto zvláštní druh práce výzkumné zjišťuje nebo ověřuje dosud neznámé skutečnosti - výskyt jevů, procesy, příčiny, důsledky, např. užití metod, technik, různých námětů a předloh, typů úkolů pro různé věkové kategorie, motivací atp. Podstatou experimentu je promyšlená změna podmínek a mechanismů fungování. Experimentátor tuto změnu plánuje podle přesných kritérií a na základě formulace problému a hypotéz a zjišťuje její důsledky. Experiment obvykle vyžaduje kontrolní skupinu pracující v podmínkách nezměněných. Experiment může diplomant provádět ve vlastní praxi.

f) Osobně empirická - Na základě vlastní - zejména dlouhodobé - praxe konfrontované s teorií teoreticky osvětluje principy, strategie, metody, techniky, náměty a témata uplatňované ve vlastní praxi. Tento typ práce přichází v úvahu po soustavně prováděné praxi, a je tedy vhodný zejména pro posluchače kombinovaného studia a nemůže být pouhým rozšířením práce bakalářské; pokud využije poznatky v ní shromážděné, musí přinášet obecnější pohled na praxi nebo rozšířit okruh praktických zkušeností. Může být založena na podrobném zhodnocení dosavadní praxe autora, jejích zisků i omylů, a na hledání další cesty v určitém směru (např. v práci s určitou věkovou skupinou, na určitém typu literárních předloh či námětů atp.) Jejím úkolem je konfrontace osobní praxe s obecnými poznatky, vybudování a reflexe vlastního systému práce a vyvození závěrů z ní.

g) Dramaturgická nebo inscenační - Jejím základem je vlastní dílo nebo častěji spíše série děl (dramatizace, původní hra, inscenace), podrobené zevrubnému výkladu a analýze. Častější je u studentů s víceletou praxí.

h) Práce zabývající se tématy a předlohami pro DV - Zpravidla je založena na posouzení určitého okruhu literárních děl, vymezených žánrem, autorem, obdobím apod., na školní látce některého předmětů či předmětů nebo stupně školy (MŠ,1. st.) nebo na námětech a tématech z jiných zdrojů. Její součástí je jak literární posouzení předloh, tak možnosti jejich uplatnění v dramatické výchově.

Práce mohou být založeny na uplatnění prvků a momentů z jiných vědeckých i uměleckých disciplín (psychologie, pedagogika, sociologie, antropologie atd., hudba, výtvarné umění, literatura atd., terapie, sociální výcvik...) nebo se naopak mohou zabývat určitou složkou či oblastí dramatické výchovy (řeč, pohyb, scénografie, loutky, přednes atp.) anebo formou (DV na různých stupních škol, s různým věkem, v přípravě učitelů atp.).

Součástí diplomové práce mohou být i různé výtvory - umělecká díla diplomantů, jejich osobní výtvory, jako jsou fotografie, nákresy, dramatizace či úpravy textů, záznamy absolventských projektů, soubory dětských prací atp., případně videozáznam, a to jako příloha práce, dokumentující její obsah.


3. Volba tématu

Na katedře výchovné dramatiky si posluchač téma volí podle svých speciálních zájmů, problémů, které ho v průběhu studia zaujaly, ale také podle svých znalostí a zkušeností, jaké specializaci se věnuje ve volitelných předmětech, studiu na jiné škole, podle profese, které se chce věnovat po ukončení studia atp. Je ovšem nezbytné, aby základem zvoleného tématu byl studovaný obor - dramatická výchova - a aby k jejímu obohacení diplomová práce směřovala. Samostatnost výběru umožňuje hlubší a osobnější zájem o problematiku, jíž se diplomová práce bývá i samostatnější přístup k jejímu zpracování. Studenti mají v tomto oboru poměrně široký prostor k volbě tématu, a tedy i možnost v mnoha případech přinést nové poznatky nebo přinejmenším otevřít nové okruhy problematiky dramatické výchovy. Pokud posluchač sám takové osobní téma nemá, mohou pedagogové katedry témata nabídnout, v krajním případě je může vedení katedry přidělit.

Student si má volit téma, problém o němž něco ví - zná literaturu, má praktické zkušenosti z dané oblasti, vytvořil si rámcovou představu, k jakému řešení chce dospět, tzn. má jistou hypotézu, založenou na svých dosavadních znalostech a zkušenostech.

Základem tématu diplomové práce je problém, otázka, na niž má práce odpovědět - diplomant si klade otázky "o čem" a "proč", a to z hlediska dramatické výchovy a jejího rozvoje. Jiné vědy a umělecké obory, které mají vlastní identitu, i když jsou do učebního plánu zařazeny, např. pedagogika, psychologie, sociologie, antropologie, etika, teorie dramatu a divadla atp. atp., stejně jako literatura, hudba, výtvarné umění, mají pomocnou a doplňkovou funkci; diplomové práce proto neřeší jejich vlastní problémy, ale osvětlují jimi problémy dramatické výchovy nebo integrují jejich prvky do ní.

Téma má být formulováno přesně a jasně, to znamená, že už v jeho formulaci má být vymezen rozsah teorie či praxe, jichž se bude týkat - tedy bude-li téma zaměřeno na práci s dětmi, je třeba vymezit věkové rozpětí, bude-li základem práce škola, je třeba vymezit stupeň a typ, jehož se práce bude týkat, bude-li se zabývat literaturou, stanovit např. rozsah žánrů apod. Tímto vymezením si diplomant práci usnadní, stanoví si její mantinely. Při práci mu to umožní hlouběji se zabývat určenou problematikou, nerozbíhat se do šíře, a tedy také nestudovat příliš mnoho různých disciplín. Čtenáři - posuzovateli to umožní práci číst tak, jak byla zamýšlena a neočekávat od ní, co nabídnout nemůže a nechce. "(...) zpracuje-li kandidát poctivě velmi úzce vymezené téma, ovládá problematiku, která je většině jeho posuzovatelů neznámá. Neradím zde žádný laciný trik. Lépe řečeno: trik to možná je, ale ne laciný, protože je za ním velká práce. Jednoduše řečeno dojde pak k tomu, že se kandidát jeví jako ´expert´, zatímco proti němu se nacházejí lidé, kteří v roli expertů nejsou. Vzhledem k tomu, že tato operace stála diplomanta spoustu námahy, je správné, aby se pak celá situace obrátila v jeho prospěch," soudí Umberto Eco (s. 29 - 30). Téma ovšem nemůže být tak úzké, aby nevydalo na požadovaných minimálních 60 stran a aby adeptovi neumožnilo zabývat se složitější otázkou, účelně látku členit, konfrontovat a posuzovat různé přístupy atp.atp.

Formulace tématu a nejlépe i problému je prokonzultována v diplomovém semináři a uvedena v přihlášce předkládané vedení katedry ke schválení a katedrou pak studijnímu oddělení fakulty k registraci.

Přihláška tématu diplomové práce se podává k určenému termínu v předposledním roce studia. Její součástí je jméno a příjmení diplomanta, pracovní formulace tématu (v rozsahu předpokládaného názvu práce, tedy několika slov až jedné ne příliš dlouhé věty). Dále obsahuje rámcovou osnovu práce a základní literaturu (obvykle cca 5 - 10 nejdůležitějších titulů).

Formulace tématu i osnovy v přihlášce jsou pracovní. To znamená, že by měly v co největší úplnosti a přesnosti vystihnout oblast, jíž se diplomant chce zabývat. V průběhu práce většinou jak formulace tématu (název), tak osnova doznají změny a v definitivní podobě práce se mohou poněkud lišit, mohou však být vhodnou formou doplněny a upřesněny (např. název může být upřesněn podtitulem nebo přesněji vysvětlen v úvodu, pokud by byl neúnosně dlouhý nebo kostrbatý apod.).

Pokud po schválení tématu posluchač zjistí, že nezvolil dobře, může je změnit, ale pouze na základě písemné žádosti a nové přihlášky, v níž uvede nové téma, osnovu a základní literaturu. Tato nová přihláška bude znovu projednána vedením katedry. Nové zadání schvaluje na základě oficiálně podané a vedením katedry doporučené žádosti děkan DAMU.


4. Osnova diplomové práce

Pracovní osnova vymezuje konkrétněji problematiku, jíž se student chce zabývat. Současně je prvním hrubým pracovním plánem - zahrnuje oblasti, k nimž si kandidát začíná sbírat materiál z literatury a dokumentace, plánovat výzkum či experiment. Zpracováním osnovy si student také ověřuje, zda má jasnou představu o tom, co téma obsahuje.

Základem osnovy je začátek (vysvětlení problému, východisek jeho řešení, hypotéza), prostředek (vlastní řešení problému, projekt, popis a analýza poznatků získaných výzkumem či experimentem atp.) a konec (závěry, které z práce plynou, formulace otázek, které zůstávají otevřeny).

Na samém začátku práce může být předsunuta kratší kapitolka, která obvykle není číslována a nese obligátní, málo říkající název "úvod". Bývá často ryze osobní a obsahuje sdělení, co autora v jeho životě či studiu k volbě tématu dovedlo, kdo jej v tomto směru ovlivnil, může tu být i poděkování osobě nebo osobám, které na něj měly v jeho odborném vývoji či přímo při zpracování práce mimořádný vliv.

Začátek nebo jinak řečeno úvodní kapitoly obsahují vysvětlení:

a) věcných důvodů volby tématu,

b) odborných východisek (jevy v životě a výchově, které jsou základem problému, literatura, tedy co už bylo v té věci vykonáno, které teorie jsou základem přístupu k tématu atp.) a

c) problému a pracovní hypotézy, které mají být prací ověřeny; s největší pravděpodobností bude hypotéza v průběhu práce doplněna a korigována, ale také může být vyvrácena.

Prostředek nebo jinak řečeno těžiště práce, její hlavní text většinou bývá nejrozsáhlejší. Obsahuje jak faktografii, tak analýzu zkoumaného materiálu - výzkumu, experimentu, dlouhodobé praxe, díla vlastního či zkoumané osoby, předloh a námětů, metod, technik atp.

Konec práce, obvykle pod názvem "závěr" nebo "závěry", stručně a souhrnně sděluje, co ze zkoumání zvolené otázky vyplývá, nakolik se potvrdila pracovní hypotéza, co ještě by se v oné věci mělo či mohlo řešit, pracovní výhledy apod. Ve stručnosti může rekapitulovat celou práci, nemůže ovšem nastolovat nová, v práci dosud nezmiňovaná témata.

Body osnovy je třeba utřídit přehledně, látku rozčlenit podle její logiky, vzájemné návaznosti jednotlivých částí, jednotlivé kapitoly odlišit výstižnými názvy, roztřídit látku do hlavních kapitol, v mnoha případech (zejména u obsáhlejších celků) ještě vytvořit subkapitoly. Toto členění má být vyjádřeno i graficky, tzn. pro názvy kapitol, subkapitol, jejich částí je třeba užít různé typy písma. V některých případech vhodné (i když ne vždy nutné) je použít desetinné třídění, tzn. číslování:

- hlavních kapitol jednoduchými číslicemi = kapitola 1, 2, 3...

- podkapitol dvojitými = v kapitole 1 jsou subkapitoly 1.1.,1.2.,..., jejich části trojitými = subkapitola 1.1. se může členit na 1.1.1., 1.1.2., subkapitola 1.2. na 1.2.1., 1.2.2...

- případně ještě dále.

Ne každé téma však tento typ členění snese, i členění se musí přizpůsobit charakteru práce.

Na konci práce je zařazena literatura (seznam použité odborné literatury, tzv. sekundární literatura), eventuálně prameny (primární literatura), případně rejstříky, někdy i poznámky. Za nimi teprve následují přílohy, tzn. obsáhlejší texty (hry, povídky aj.), obtížně dostupné články (pokud nejsou příliš rozsáhlé), dokumenty (dětské práce, fotografie, grafy, náčrty apod.), u výzkumných prací většina tabulek, tedy vše, co čtenář práce potřebuje mít po ruce a co buď není veřejně dostupné, existuje jen v držení autora (např. dětské práce), co ji dokumentuje jinými prostředky než verbálními (fotografie z inscenací), nebo co by se obtížně hledalo (např. zvolená pohádka, která je východiskem popisované práce) či co práci obohacuje o údaje, které by ve vlastním textu narušovaly souvislost čtení (tabulky).

Obsah práce je nejlepší zařadit na začátek, jak bývá zvykem v odborných publikacích - čtenář se lépe orientuje, jestliže předem ví, co čte.

Osnova práce se konzultuje v diplomovém semináři a následně s pedagogem, který je vedoucím práce.

 

5. Práce s literaturou

Jedním z úkolů diplomové práce je prokázat znalost zvolené problematiky, porozumění odborné literatuře a schopnost tvořivě, kriticky a informovaně zpracovávat cizí poznatky a aplikovat je.

U odborných prací bývá dobrým zvykem opírat se i o odbornou literaturu cizojazyčnou, v oboru dramatické výchovy především anglicky psanou. Vedle knižních publikací patří k odborné literatuře i články a stati v odborném tisku (k mnoha otázkám DV to bude pramen hlavní či dokonce jediný), ale i diplomové práce (jsou uloženy na katedře).

V praxi se objevují dva extrémy v přístupu diplomantů k práci s literaturou:

- vynalézání již vynalezeného: autor chce na všechno přijít sám; tento přístup je možná zajímavý, ale je pošetilý - vynalézání již vynalezeného je důležitý proces v poznávání u malých dětí, vzdělaný dospělý člověk staví na dosavadním vědění a získává tím možnost tvořivě pracovat na náročnější úrovni, obecné poznání rozšiřovat a rozvíjet; krajním případem je vymýšlení si neověřených a neověřitelných tvrzení;

- závislost na literatuře, nesamostatnost v přístupu k ní, přehnaná úcta k tomu, co napsali druzí, někdy možná i duševní lenost, z toho plynoucí citátománie, někdy hraničící až se sestavováním "sborníku citátů"; při citování je třeba zvažovat, co bylo řečeno natolik originálně a neopakovatelně nebo co má charakter dokladu určitého tvrzení, takže je nutno zachovat původní formulaci, a co lze interpretovat či formulovat samostatně. Jestliže diplomant zná jen málo literatury, snadno se mu stane, že cituje banality, tj. běžné myšlenky, které lze najít v mnoha variantách ne příliš odlišných, které může a má interpretovat a formulovat samostatně; takovou citací na sebe student prozrazuje, že o věci mnoho neví.

Jestliže se autor rozhodne citovat z literatury (nebo výjimečně např. z přednášky, pokud není jiný pramen), musí zachovat pravidla citace. Je věcí profesionální etiky i obecně lidské slušnosti přiznat, odkud co je převzato, kdo je autorem určitého výroku, tj. důsledně uvádět jméno autora a bibliografický údaj. Platí to i pro myšlenky, teze, třídění, popisy atp., které diplomant užívá nebo se na ně odvolává a není jejich autorem, necituje je však doslovně, ale parafrázuje. Citace se označuje buď uvozovkami nebo odlišným typem písma, případně odsazením citátu do zvláštního odstavce (pokud citát netvoří jen několik málo slov). U citátu musí být odkaz na dílo a stránku (viz dále o bibliografii), protože citace je mj. inspirací pro čtenáře, co má k problematice číst, umožnit mu, aby na práci navázal, ale také aby mohl zkontrolovat, jestli např. citát není vytržen ze souvislosti a jeho smysl tím změněn, či jestli při přepisu nevznikla chyba, která by jeho význam posunula.

Cituje-li se nebo odkazuje na literaturu, která má vzhledem k dramatické výchově či tématu práce charakter pomocné disciplíny, je pravděpodobné, že autor bude (a nikdo mu to nemůže zazlívat) v zásadě závislý na zvolené autoritě - účelem diplomové práce v oboru dramatické výchovy není objevovat v nich něco zcela nového, důležité však je zvolit si onu autoritu správně a na základě dobré znalosti oné disciplíny.

Pokud jde ale o vlastní jádro práce, její téma, o dramatickou výchovu, má být diplomant schopen porovnávat různé přístupy, posuzovat je, argumentovat (proč si myslí to, a ne ono), přistupovat k nim kriticky a samostatně. Na tom pak stavět, přinášet svůj vlastní vklad - z praxe, výzkumu, důkladného studia. Diplomant má být schopen vytvořit vlastní formulaci definice dramatické výchovy, a pokud cituje dosud existující či uznávané definice, konfrontovat je a analyzovat. Citát v žádném případě nesmí nahrazovat vlastní autorův text.

Literaturu k zvolenému tématu lze hledat dvojím způsobem: buď vyjít od základní publikace (např. učebnice, skript) a vybírat z bibliografie v ní uvedené a v takto nalezených publikacích postupovat podobně, anebo hledat v předmětových i autorských katalozích odborných knihoven (heslo "dramatická výchova" v nich však většinou nebývá obsaženo).


Způsob citace:

a) Citovat jen v nezbytně nutné míře, neopisovat mechanicky všechno. Co je mnohokrát řečeno, to formulovat samostatně (např. co je dramatická výchova, jaké jsou její cíle a metody, problematika současné školy - její pojetí atp.).

b) Neulpět na jediné knížce či autorovi, zejména na autorech a publikacích okrajových nebo nepůvodních, na základních učebnicích a skriptech apod. - pokud speciálním důvodem není analýza jeho přístupu, nedostatek jiné literatury apod.; konfrontovat různé přístupy a postupy, a to i v pomocných disciplínách.

c) Jestliže existuje více různých pojetí určité otázky, vyjádřit se k nim, uvádět argumenty (proč?).

d) V citátech škrtat, upravit je tak, aby vynikla hlavní myšlenka, důvod, proč cituji. Vynechané partie je ovšem nutné graficky označit - obvykle třemi tečkami v závorce, nejlépe hranaté: “[…]”. Uvozující vlastní text je dobře formulovat tak, aby citát gramaticky navazoval.

e) Grafické prostředky:

- dvojtečka, uvozovky, event. kurzíva, samostatný odstavec,

- vytečkování vynechaných míst (tři tečky v závorkách).

Důležité je zvolit vhodný, důsledně uplatněný a normám odpovídající způsob odkazů na literaturu, z níž se cituje:

- odkazy je možné umístit pod čarou (na dolním konci stránky); tento způsob je vhodný proto, že čtenář nemusí prací listovat; počítačové programy jej umožňují, číslují automaticky a automaticky vytvářejí poznámku pod čarou;

- poznámky a odkazy také mohou být umístěny na konci kapitoly nebo na konci práce; vhodné je to zejména u rozsáhlejších poznámek, jejichž umístění pod čáru by narušilo uspořádání stránky;

- v případě, že odkazů je minimum a neopakují se příliš často, mohou být umístěny přímo za citátem v závorce; v každém případě je nutné dodržet zvolený způsob;

- odkaz se váže na bibliografii - seznam použité literatury, která je na konci práce; v odkazu (umístěném např. pod čarou) se uvádí často jen zkrácené označení publikace; jestliže je v seznamu jen jedno dílo citovaného autora, stačí uvést příjmení a stránku, když jich je víc, je nutné uvést i rok vydání;

- stránka nebo stránky se uvádějí buď "s. 27", když je citovaný text na stránce jediné, nebo jde-li o text, který přesahuje na další stranu, uvádí se "s. 27n.", "27 a násl." nebo "s. 27-28";

- odkazy opakované: "tamtéž" nebo "op. cit.", ale jen u odkazů, které následují bezprostředně po sobě; jestliže je mezi nimi odkaz na jiné dílo, pak znovu uvést autora jako poprvé;

- jestliže je přebírán citát "z druhé ruky", tj. dílo autora X nemá diplomant k dispozici a přejímá citát z díla autora Y, uvádí se "citováno podle Y";

- odkazy se týkají i webových stránek, v seznamu literatury se pak ve zvláštním oddíle uvedou adresy citovaných stránek.

V Pravidlech českého pravopisu (kapitola Členící znaménka) jsou zevrubně popsány různé způsoby užívání interpunkce, včetně užívání závorek, uvozovek, tří teček, i jejich pořadí, jestliže dvě z nich sousedí (např. kdy se píše tečka před koncem uvozovek, kdy za ním). Jde o pravopisná pravidla stejné váhy, jako jsou pravidla psaní i/y nebo s/z a jejich dodržování je znakem toho, co se slangově nazývá "štábní kultura" písemného projevu.

 

Bibliografická pravidla:

1. Seznam literatury se uvádí zpravidla na konci práce, jen výjimečně (jestliže např. je základem různých kapitol literatura z různých oborů) lze uvést seznam i za jednotlivou kapitolou - souhrnný bibliografický seznam je však u diplomové práce vhodnější.

2. Do seznamu literatury patří veškerá citovaná literatura, ale také literatura ”použitá”, tj. ta, na níž autor staví, i když ji přímo necituje, ale odvolává se na ni, event. i ta, která ho k práci inspirovala, ovlivnila jeho myšlení o daném problému apod. Nejde však o to seznam zahltit veškerou literaturou k problematice a rozhodně není možné uvádět tituly, které k ní sice patří, ale které autor nečetl.

3. Je vhodné, i když ne nezbytně nutné, seznam literatury, případně i pramenů očíslovat. Řadí se abecedně, a to podle počátečního písmene autorova příjmení. Pokud je v seznamu uvedeno více prací jednoho autora, řadí se abecedně podle začátečního písmene názvu. Pokud se uvádějí publikace s dvěma či více autory, řadí se abecedně podle příjmení toho autora, který je v tiráži knihy uveden na prvním místě. Jestliže jsou v seznamu práce, které autor napsal sám, i práce, jejichž byl spoluautorem uvedeným na prvním místě, řadí se napřed práce napsané samostatně a za nimi další abecedně podle příjmení prvního spoluautora.

4. Sborníky a kolektivní díla se řadí buď podle začátečního písmene názvu (například Dějiny českého divadla pod D nebo podle jména sestavitele/editora - pak za jeho jménem následuje ”(ed.)” nebo v případě více sestavitelů/editorů „eds.“ - např.: HOROVÁ, Eva; PROVAZNÍK, Jaroslav (eds). 20 kaplických let: Kaplické kapitoly dětského divadla. Praha: Koordinační centrum pro dramatickou výchovu ÚKVČ; Kaplice: organizační štáb KDL; Praha: STD, 1989. 72 s. Jestliže se v seznamu uvádí pouze jediný příspěvek ze sborníku, pak se řadí pod jméno autora tohoto příspěvku (např.: JOSKOVÁ, Zdena. Kaplická dramaturgie. In HOROVÁ, Eva; PROVAZNÍK, Jaroslav (eds). 20 kaplických let...).

5. Za jménem autora následuje čárkou oddělené jméno křestní, velmi časté (dosavadní normě odpovídající), ale méně vhodné je uvádět jen jeho zkratku (tedy ”VALENTA, Josef” nebo ”VALENTA, J.”), tituly se neuvádějí. Po tečce následuje v kurzívě (italice) název díla, event. za mezerou a dvojtečkou jeho podtitul, za ním tečka. Následuje místo vydání, dvojtečka, nakladatel, čárka a rok vydání (pokud v publikaci není rok vydání uveden, píše se ”b. r.”, tzn. ”bez roku”), tečka, počet stran ve formátu xxx s. Na závěr se uvádí ISBN, pokud je publikace obsahuje.

6. U sborníků, z nichž je citována jen jedna stať, se za názvem uvádí po tečce ”In:” a celý bibliografický údaj o publikaci.

7. U časopiseckých článků se za názvem článku nebo stati uvádí po tečce kurzívou název časopisu, po další tečce pak rok, čárka a ročník, číslo, případně stránka, na níž článek nebo stať začíná. Povinným údajem je také ISSN nebo jiný identifikátor.

8. Příjmení autora je vhodné psát verzálkami.

9. Pokud jde o přeloženou práci, uvádí se ještě za názvem jméno překladatele v podobě „Přel. Jméno PŘÍJMENÍ“ (je důležité zejména u krásné literatury a v těch případech, kdy existuje více překladů, např. u H. Ch. Andersena).

10. U mnohokrát vydávaných děl (např. pohádky B. Němcové) je obzvlášť důležité uvést i nakladatele a pořadí vydání, z něhož je citováno, neboť jejich textace se často liší (úpravy jazykové, ale i věcné).

11. Někdy je účelné sestavit seznamy dva, a to zejména tehdy, jestliže se práce opírá nejen o literaturu odbornou, ale též krásnou, která je základem popisované či projektované práce, případně je možné vytvořit i další oddíly bibliografie (zásobníky, sborníky, hry apod.).

Příklady bibliografických údajů:

MAŠATOVÁ, Milada. Cesty k metafoře: (Náměty a úvahy o možnostech rozvíjení metaforického myšlení a sdělování v tvořivé dramatice). 2. vyd. Praha: AMU, Divadelní fakulta, katedra výchovné dramatiky, 2004. 54 s. ISBN 80-7331-922-5.

PROVAZNÍK, Jaroslav. K některým otázkám teorie a didaktiky dramatické výchovy. In: KOŤÁTKOVÁ, Soňa aj. Vybrané kapitoly z dramatické výchovy. Praha: Karolinum, 1998. 224 s. ISBN 80-7184-756-9.

SVOZILOVÁ, Dana. Strukturovaná dramatická hra v kontextu dramatické výchovy. Tvořivá dramatika. 2000, roč. XI, č. 3. ISSN 1211-8001.

6. Odborný styl

Diplomová práce se píše stylem odborným, jehož všeobecným jazykovým základem je jazyk spisovný, včetně větné skladby. Nepatří do ní obecná čeština, dialektismy, slangy, žargony, ale ani styl umělecký nebo publicistický. Odborný styl může být:

a) teoretický - požadavky na něj kladené jsou přesnost, jednoznačnost a úplnost, tzn. má promyšlenou kompozici, propracovanou větnou vazbu, užívá se odborné terminologie;

nebo může být - vzhledem k charakteru oboru, zejména v pracích empirických:

b) praktický - požadavky na něj kladené jsou: určitost, věcnost, přehlednost a stručnost.

Ať už se autor přikloní k stylu spíše teoretickému, nebo spíše praktickému, jejich základem je věcnost, určitost, jednoznačnost.

Do odborného stylu tedy nepatří:

- osobní city a dojmy autora ani jiné subjektivní prvky, které nedokládá věcně,

- expresiva, slova lichotná, mazlivá, zdrobnělá, hanlivá, vulgární, ironická, žertovná, familiární, dětské výrazy, eufemismy nebo individuální metafory, které nejsou obecně známé a jednoznačně vyložitelné,

- v syntaxi některé druhy jednočlenných vět a všechny další odchylky od pravidelné stavby větné,

- výrazy vázané na nějakou uzavřenou skupinu,

- tvrzení věcně nedoložená nebo nedoložitelná.

Profesní slangové výrazy se v odborné práci mohou užít jen v případě, že nemají spisovný ekvivalent (např. štronzo), nebo na dokreslení např. reakcí dětí se uvádějí v uvozovkách nebo zkratkou tzv.

Lexikálním základem odborného stylu je odborná terminologie. Pojmenování terminologická jsou jednoznačná, neterminologická mají více významů, mnohdy i hodnotících. V odborné práci mají např. termín "drama, dramatický" definovaný význam, v hovorové češtině se jimi mohou označovat i události a jevy, které s dramatem nemají nic společného; termín "cit" v psychologii označuje vztah člověka k jeho prostředí, konání dění a prožívání, pozitivní i negativní, v běžném hovoru má toto slovo často hodnotící význam a označuje emoci pozitivní, společností schvalovanou apod. a může mít i další, často přenesené významy (např. "cit pro atmosféru"). V oblasti dramatické výchovy často bývají nahodile a nedomyšleně užívány např. termíny, jako tradice, klasika apod. - diplomant si má promyslet, co přesně takovým termínem myslí, a ověřit si v literatuře (v odborných slovnících) jeho terminologický význam.

V humanitních vědách všeobecně, v divadelnictví a dramatické výchově zvláště, jsou na rozdíl od věd přírodních problémem klasifikační měřítka odborného názvosloví, neexistuje jeho normalizace a uplatňuje se tu i přejímání termínů z jiných oborů. Proto často bývá nutné uvést, v jakém smyslu je odborný termín použit (odvolat se na autora, směr atp.).

Přejímání termínů z jiných jazyků bez překladu (v posledním období zejména z angličtiny) je vhodné tehdy, jestliže není možné nalézt český ekvivalent pro označení nové skutečnosti anebo když cizí termín umožňuje jednoslovnost. Nevhodná jsou i kratší synonyma popisných termínů - profesionalismy - utvořené nespisovnými prostředky: "dramaťák" je slang, slovo má výrazně slangovou příponu. Pokud autor práce vytváří vlastní termíny nebo přejímá termíny ne zcela běžně známé, je třeba je vysvětlit při prvním použití.

Stejně jako ostatní text diplomové práce, i popisy či projekty praxe musí být jednoznačné a srozumitelné i pro čtenáře, který se nepodílí na životě skupiny, nezná tedy její vlastní slang (vžitá úsloví apod.) ani osobní systém zkratek či pracovních hesel učitele.

Práce je psána česky, může být však psána slovensky nebo se souhlasem vedoucího katedry i v některém světovém jazyce. Stylistická a gramatická úroveň textu tvoří spolu s obsahem jednolitý posuzovaný celek diplomové práce. Vedoucí diplomové práce, oponent a zkušební komise mohou přihlédnout ke gramatickým, stylistickým a pravopisným nedostatkům při klasifikaci, případně mají právo vrátit diplomovou práci k přepracování, pokud gramatické, stylistické a pravopisné chyby, špatný přepis či četné překlepy přesáhnou únosnou míru.

 

7. Vedoucí diplomové práce, jeho funkce

Diplomant se k zvolenému vedoucímu práce přihlašuje s ohledem na téma práce a její typ, katedra výběr vedoucího po jeho souhlasu schvaluje. Zvoleného pedagoga uvede posluchač do přihlášky tématu diplomové práce a vyčká rozhodnutí katedry o jmenování vedoucího práce. Někdy je vhodné uvést do přihlášky dvě jména, protože pedagog může v odůvodněných případech přihlášku odmítnout (z důvodu pracovního vytížení, protože formulace tématu neodpovídá jeho pracovnímu zaměření atp.). Vedoucí prací jsou převážně z řad pedagogů v pracovním úvazku katedry výchovné dramatiky DAMU, ve výjimečných případech to mohou být i externisté, převážně vysokoškolští pedagogové. Pokud jde však o externisty, záleží i na okamžité rozpočtové situaci katedry, protože externista má nárok na honorář, kdežto člen katedry tuto práci vykonává v rámci svého úvazku.

Vedoucími prací jsou pedagogové, kteří se orientují v problematice práce, mají k ní pracovně blízko, tzn. téma práce spadá do oblasti předmětů, kterým vyučují nebo s ní mají zkušenost ze své předchozí či souběžné mimoškolní odborné činnosti. Nelze však očekávat, že budou specialisty právě na danou otázku nebo na vše, co s ní souvisí. Vedoucí diplomové práce vede především metodicky, je to první oponent a čtenář, radí literaturu, konzultanty, uspořádání práce, ale neřeší problémy za posluchače, posuzuje, jak je práce napsána po formální a stylistické stránce - její členění, styl, práci s literaturou atp. atp. Diplomová práce je prací diplomanta, ne vedoucího.

Diplomant začíná s vedoucím své práce spolupracovat hned po schválení tématu, je s ním v trvalém styku, konzultace sám aktivně vyhledává a vyžaduje. Předkládá vedoucímu průběžně výsledky dosavadní práce, radí se o dalším postupu, přijímá připomínky a zapracovává je. Vedoucí práce může diplomantovi zadávat určité dílčí úkoly (např. zpracovat rozšířenou osnovu, teze, napsat v určité fázi klíčovou kapitolu atp.) nebo vyžadovat i referování o postupu práce v určitých termínech (např. jednou za měsíc apod.).

Předmětem individuálních konzultací diplomanta s vedoucím jsou jak otázky obsahové, tak metodologické (použití metod teoretického, historického, srovnávacího a empirického zkoumání), tak také formální (styl, členění, bibliografie atp.).

Na počátku práce je shromažďování materiálu, s psaním je však třeba začít řadu měsíců před odevzdáním, protože při rozsahu diplomové práce bude nutné napsaný celek více či méně přestrukturovat (někdy i vícekrát), upravovat a upřesňovat jednotlivé formulace a opakovaně přepisovat. Čtyři až šest neděl před termínem odevzdání má dát kandidát vedoucímu přečíst (v nečistopisu) celek. Časový odstup je nutný proto, aby autor mohl ještě reagovat na hodnocení vedoucího a práci dotáhnout, zpřesnit citace a způsob jejich uvádění atp. V závěrečné fázi práce - ještě před přepsáním a odevzdáním práce - může vedoucí studentovi doporučit odložení práce, pokud je přesvědčen, že práce nemá odpovídající kvalitu. Po odevzdání diplomové práce vedoucí zpracovává písemné vyjádření, v němž výslovně uvede, zda práci doporučuje k obhajobě a navrhne klasifikaci, která je založena nejen na výsledku, ale také na zhodnocení průběhu práce, studentova postoje k ní, přístupu ke konzultacím atp.

Kromě vedoucího si u magisterské práce diplomant může zvolit libovolný počet konzultantů (z vlastní iniciativy, na doporučení vedoucího práce), třeba k jednotlivému, dílčímu problému, stejně jako si volí literaturu. V některých případech však může konzultanta-poradce určit katedra, pokud je třeba, aby se vyjádřil k určité zcela speciální otázce nebo oboru a dal katedře dobrozdání, že z hlediska jeho odbornosti je práce v pořádku. Je ovšem potřeba konzultanty v práci uvést, případně jim i (nejlépe v úvodu) poděkovat, pokud jejich konzultace byla významná nebo rozsáhlá.


8. Odevzdání diplomové práce

Pro červnový termín obhajoby se práce odevzdává zpravidla do 15. dubna, pro termín zářijový do 30. června, pro lednový do 15. listopadu (může být v daném roce upřesněno tak, aby např. termín odevzdání připadl na pondělí). Pouze ve výjimečném případě (např. nemoc) může vedoucí katedry povolit pozdější odevzdání.

Státní zkoušku na závěr magisterského studia i její opakování lze vykonat nejpozději do dvou let po ukončení posledního ročníku magisterského programu, a to maximálně do 30. září. V druhém roce po ukončení posledního ročníku však je student podle vysokoškolského zákona povinen zaplatit poplatky za každý započatý měsíc.

Diplomová práce se odevzdává ve dvou vázaných exemplářích, upravených podle vzoru uvedeného v příloze, její rozsah musí být minimálně 60 stran strojopisu, horní hranice není stanovena. Oba exempláře zůstávají majetkem DAMU, jeden je uložen na katedře, druhý ve fakultní knihovně. Povinnou přílohu tvoří CD s elektronickým záznamem celé diplomové práce.

K obhajobě diplomové práce a státní zkoušce mohou být připuštěni studenti, kteří na studijním oddělení uzavřeli poslední ročník studia (tj. vykonali všechny dílčí zkoušky a získali všechny zápočty) a splnili všechny náležitosti související s ukončením studia.


9. Obhajoba, oponent

Po posouzení práce vedoucím a jeho doporučení práce k obhajobě ji dostane k posouzení oponent, který je určen katedrou a je vybírán podle podobných kritérií jako vedoucí práce. Oponent zpracuje posudek, který diplomant obdrží nejpozději 3 dny před termínem obhajoby. V posudku je zpravidla položena otázka pro obhajobu, která vychází z tématu práce. Na její zodpovězení má posluchač možnost se v oněch třech dnech připravit a přinést si k obhajobě písemný podklad. V průběhu obhajoby mohou členové komise klást další otázky, které s tématem souvisejí. Obhajoba je tedy odborná rozprava nad předloženou prací. Je veřejná, to znamená, že se jí mohou podle svého zájmu zúčastnit i další pedagogové a studenti jako pozorovatelé (bez práva do diskuse zasáhnout).

Úspěšné obhájení diplomové práce dává kandidátovi právo složit státní zkoušku (tj. odpovědět na vylosované otázky).

Diplomová práce (včetně obhajoby) se klasifikuje podle stupnice A - E; hodnocení F = neuspěl.

Pozn.: U obhajoby a státní zkoušky má posluchač právo předložit komisi také své portfolio, obsahující vše, co může dokumentovat jeho osobní profesní vývoj za dobu studia na KVD DAMU (seminární práce, výpisky z odborné literatury, reflexe praxe, různé typy dokumentace vlastního působení v oboru apod.).

 

Pár dobrých rad a doporučení na závěr

Vyhněte se zbytečným chybám a omylům, proto:

Nepokoušejte se napsat diplomovou práci úplně sami, bez konzultace se svým vedoucím. Jestliže mu přinesete "hotovou" práci krátce před termínem, bude se cítit zaskočen, protože za vaši práci do značné míry nese odpovědnost - neuvádějte ho do trapné situace. Vedoucího vyhledávejte sami, nečekejte, že vás ke konzultaci vyzve.

Nepište práci naráz, v jednom zátahu, ale dejte nejdřív její část vedoucímu, abyste se ujistili, že "je to ono" po všech stránkách včetně jazyka (odborný styl apod.) a že to, co jste načali, opravdu odpovídá pojetí práce a nárokům, které klade na diplomové práce katedra výchovné dramatiky.

Respektujte role - vedoucí práce vás při psaní vede, oponent dostane práci hotovou a tu také má posoudit. Nekomplikujte situaci tím, že byste s ním v průběhu psaní konzultovali, dávali mu k přečtení práci nehotovou a podobně.

Dojdete-li v průběhu práce k poznání, že jste si vedoucího vybrali špatně a nerozumíte si s ním nebo že jste zvolili špatně téma práce, řekněte to nejdřív svému vedoucímu, pak teprve žádejte o změnu. Je možné se domluvit, ale je nutné brát ohled na druhé. Není ostatně tak těžké pochopit, že člověk změní své záměry, změny možné jsou. Ale jakmile máte potřebu změny, neodkládejte to zbytečně.

Vězte, že i pedagogové naší katedry mají nárok na dovolenou, nepovažujte za jejich povinnost pracovat v červenci a srpnu, o Vánocích a podobně. Jestliže vám někdo nabídne, že se vám bude věnovat i ve svém volnu, je to jen a jen jeho dobrá vůle.

 

Doporučená literatura

ČMEJRKOVÁ, Světla; DANEŠ, František; SVĚTLÁ, Jindra. Jak napsat odborný text. Praha: Leda, 1999. 256 s. ISBN 80-85927-69-1.

ECO, Umberto.  Jak napsat diplomovou práci. Přel. Ivan SEIDL. Olomouc: Votobia, 1997. Přel. z: Come si fa una tesi di laurea. 280 s. ISBN 80-7198-173-7.

HUBÁČEK, Josef. Učebnice stylistiky. Praha: SPN, 1987. 220 s.

JEDLIČKA, Alois; REJMÁNKOVÁ, Miloslava; FORMÁNKOVÁ, Věra. Základy české stylistiky: učebnice pro studium učitelství pro základní devítileté školy na pedagogických fakultách. Praha: SPN, 1970. 226 s.

(Nebo jiná učebnice stylistiky.)

Pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, 1993. 392 s. ISBN 80-200-0475-0.

PRAVDOVÁ, Markéta; SVOBODOVÁ, Ivana (eds.). Akademická příručka českého jazyka. Praha: Academia, 2014. 536 s. ISBN 978-80-200-2327-8.

STANĚK, Vladimír. Jak psát správně čárky: průvodce interpunkcí pro střední školy a veřejnost. Praha: Fortuna, 1997. 86 s. ISBN 80-7168-473-2.

Studijní a zkušební řád AMU (www.amu.cz/amu/predpisy/vnitrni-predpisy/f-studijni-a-zkusebni-rad-amu/)

WATTS, Nigel. Umění psát. Přel. Rostislav Matulík. Praha : Grada Publishing, 1998. Přel. z: Writing a Novel. 218 s. ISBN 80-7169-570-X.

PŘEDEPSANÁ ÚPRAVA DIPLOMOVÉ PRÁCE

Viz www.amu.cz/amu/predpisy/vynosy-rektora/platne/vynos-rektora-c-4-2006-pokyn-pro-tvorbu-a-jednotnou-upravu-vysokoskolskych-kvalifikacnich-praci-na-amu-1.