Katedra výchovné dramatiky

stripe1stripe2stripe3stripe4stripe5stripe6

Silva Macková: Dramatická výchova v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání

Co je cílem vyučovacího předmětu dramatická výchova? Stručně jej lze vyjádřit takto: učení se umění uměním a o umění.
Co to znamená v dramatické výchově? Jestliže chceme žáky učit umění, znamená to, že je budeme učit řadě dovedností, které jsou pro vytváření uměleckých děl nezbytné. V případě dramatické výchovy půjde především o lidský hlas a tělo jako základní prostředky dramatického umění. Jde o psychosomatické dovednosti, tedy rozvíjení schopnosti slovní a mimoslovní komunikace, kultivování hlasového a tělesného projevu jako prostředků sdělování o světě, o sobě, o druhých a jako prostředků vytváření jevištní postavy. Dále půjde o rozvíjení herních dovedností, tedy o schopnost přijímat fiktivní situace a fiktivní prostor a v nich dramaticky jednat. Dalším nutným předpokladem pro dramatickou tvorbu jsou pak sociálně komunikační dovednosti (komunikace, kooperace, reflexe a sebereflexe). V oblasti dramatického umění se pak tyto základní dovednosti promítají do tvorby inscenace (a inscenací nazýváme poněkud nadneseně vše, co vznikne v hodinách dramatické výchovy a je určeno jako sdělení divákům, byť by to byla jen krátká scénka zahraná spolužákům ve třídě) a posouvají komunikaci do roviny komunikace s diváky jako adresáty sdělení. Ta se ovšem neodehrává přímo, ale skrze komunikaci mezi jednajícími na ”jevišti”. Žáci se v dramatické výchově postupně seznamují s postupy tvorby dramatického tvaru, tedy i se základy dramaturgie, režie, scénografie, scénické hudby, herecké tvorby. Ovšem prakticky a ve vyšších ročnících pak i s odkazy na teorii a vždy na úrovni odpovídající jejich věku a stupni vývoje.
Říkáme-li, že chceme žáky učit uměním, máme na mysli přesahy do běžného každodenního života. Tedy to, co každý nějakým způsobem v běžném životě potřebuje a  využije, i když se nevěnuje dráze profesionálního umělce. Dramatická výchova nepochybně rozvíjí a kultivuje oblast komunikace slovní i mimoslovní, a to jak v rovině sdělování (sdělování s porozuměním použitým komunikačním prostředkům i s pochopením pro adresáty sdělení a s ohledem na ně), tak i v rovině naslouchání (citlivému vnímání a chápání sdělení druhých). Inscenační práce a zejména sdělování divákům pak vede k prověřování srozumitelnosti použitých prostředků i sdělení jako celku. V dramatickém umění stejně jako v běžném životě můžeme sledovat pouze vnější chování osob (jednání, řeč a výraz), z něhož pak usuzujeme na vnitřní prožívání (poznávání, cítění a snahy).  Práce s tímto principem vede žáky nejen k citlivějšímu vnímání dramatického umění, ale především k citlivějšímu vnímání a porozumění lidem kolem sebe, jejich chování a prožívání a současně k srozumitelnějšímu sdělování svým chováním o svém prožívání druhým. Jednání v herních situacích pak rozšiřuje schopnost zažívat, experimentovat, hledat neobvyklá řešení vznikajících situací a v běžném životě pak nacházet chování adekvátní situaci a účinně řešit vznikající problémy a konflikty. Přijetí role v herní situaci a vytváření jevištní postavy v procesu inscenační tvorby pak rozvíjí schopnost empatie, vcítění se do druhého, porozumění jeho chování na základě prozkoumání jeho vnitřního prožívání.
Dramatické umění má v našem pojetí dramatické výchovy vždy podobu kolektivní tvorby. Při ní se žáci učí principům komunikace ve skupině, kooperace, práce v tvůrčím pracovním týmu. Zdůrazňujeme, že tento dopad na žáky považujeme za právě ono učení se uměním, že nejde o obdobu sociálního výcviku, že tyto zkušenosti žáci získávají právě kontaktem s dramatickým uměním, s dramatickým jednáním v herních situacích a jevištních situacích. Současně s vlastní tvorbou a s výchovou diváctví jsou žáci vedeni k úctě k práci druhých i k jejímu poučenému hodnocení a kritickému posouzení. Nezanedbatelný vliv mají zážitky z vlastní tvorby na životní orientaci v budoucnu nabídkou možnosti využití divadla jako aktivní náplně volného času nejen v pozici diváka ale i aktivního tvůrce členstvím v amatérských divadelních skupinách, návštěvou otevřených tvůrčích divadelních dílen, seminářů a kurzů, cennou náplní volného času, protože přináší kontakt s lidmi. S těmi, s nimiž pracují společně ve skupině na vytvoření inscenace i s těmi, se kterými se setkávají a komunikují při představení - s diváky.
Třetím požadavkem je učit o umění. V případě dramatické výchovy o dramatickém umění. Jeho význam v životě současného člověka díky médiím nesmírně narůstá. Přesto se o něm v základním vzdělávání dozvídáme jen naprosto minimálně. Stáváme se tak nekritickými konzumenty toho, co je za dramatické umění vydáváno, co s ním má ale společného pouze to, že sledujeme na obrazovce jakési jednání lidí. Navíc média vytlačují postupně divadlo jako svébytný druh setkání a komunikace mezi hrajícími a diváky, komunikace, v níž je divák ne oním konzumentem, ale aktivním partnerem herců na jevišti. Smyslem dramatické výchovy je ukázat žákům i nezastupitelnost tohoto živého setkání a vychovávat z nich poučené divadelní diváky, účastníky těchto setkání. O dramatickém umění se žáci v dramatické výchově dozvídají prakticky při vlastních pokusech o inscenační tvorbu a ve vyšších ročnících se seznamují v návaznosti na praktickou činnost i se základy teorie a historie divadla a dramatického umění vůbec. Učí se je chápat jako obraz určité doby, lidí v ní, jejich postojů, názorů, morálky.
Koncepce dramatické výchovy pro Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání vychází z výše uvedených cílů. Její obsah je založen na dramatickém umění a jeho specifice. Je rozdělen na tři části: základní předpoklady dramatického jednání, proces dramatické a inscenační tvorby a recepce a reflexe dramatického umění. Jde o rozdělení, které slouží jako základní orientace pro učitele a souvisí rovněž s charakterem použitých metod práce. Jednotlivé části se ovšem neustále prolínají a doplňují.

I. Základní předpoklady dramatického jednání 
Jde o dovednosti, bez nichž se v dramatické výchově neobejdeme a které jsou zároveň tím, čím žáky vybavujeme pro běžný život, pro jednání v běžných životních situacích.
- Psychosomatické dovednosti: Dělíme je na somatické dovednosti, tedy schopnost využívat všechny možnosti svého hlasu a těla pro komunikaci a o psychofyzické jednání, tedy  schopnost vyjadřovat svým chováním (jednáním, řečí, výrazem) své vnitřní prožívání (poznávání, cítění a snahy). Psychosomatické dovednosti tvoří základ používání základních vyjadřovacími prostředků dramatického umění ve všech jeho podobách. Metodami, které používáme pro získávání psychosomatických dovedností, jsou především speciální cvičení (dechová, mluvní, pohybová), hry, v nichž se rozvíjí schopnost používat hlas a tělo při komunikaci a samotné herní a jevištní jednání.
- Herní dovednosti umožňují vstupovat do herních (fiktivních) situací a jednat v nich a rozšiřovat tak své poznání, zažívání i odvahu zkoušet a experimentovat a hledat neobvyklá řešení. Jsou tak nezbytným předpokladem jak pro spontánní jednání v herních situacích, tak i pro tvorbu jevištních situací. Herní dovednosti jsou založeny na schopnosti zapojit se do hry, přijímat a dodržovat její pravidla a role v ní, směřovat hru k cíli, jednat spontánně a tvořivě v rámci pravidel a reflektovat sebe a ostatní ve hře. Metodou rozvíjení herních dovedností je jednání v herní situaci. Termín jednání v herní situaci označuje širokou škálu metod od běžných her s pravidly přes hry s rolemi, dramatické hry s konfliktem až volné herní rozehrávání nabídnutých situací. Prvky herního jednání se pak objevují v improvizaci, kterou chápeme spíše jako tvorbu, i v jevištním jednání.
- Sociálně komunikační dovednosti (komunikace, kooperace, reflexe a sebereflexe) pak představují schopnost spolupracovat ve skupině k dosažení společného cíle. V případě dramatické výchovy jsou nutným předpokladem společného jednání v herní situaci i pro kolektivní tvorbu jevištního tvaru a při této práci se také vytvářejí a rozvíjejí. 

II. Dramatický proces a proces inscenační tvorby
Oba procesy tvoří jádro dramatické výchovy. Společné je pro ně dramatické jednání jako základní vyjadřovací prostředek a zároveň prostředek prověřování, hledání, objevování (sebe sama, druhých, okolního světa) a sdělování (o sobě, druhých, světě). Liší se však směřováním procesu a používanými postupy.

Dramatický proces
V principu jde v dramatickém procesu o vstupování do herních situací a jednání v nich. Smyslem jednání v herních situacích není vytvoření jevištního tvaru, ale právě nabývání nové zkušenosti, rozšiřování vlastního poznání při jednání ”teď a tady”.
Dramatický proces nemá diváky a nelze jej opakovat. Je založen na principu hry jako svobodné činnosti. Herní jednání je vymezeno herními pravidly a případně herními rolemi a je založeno na společném směřování, spolupráci, spontaneitě a tvořivosti v rámci daných pravidel. Metody používané v dramatickém procesu lze souborně pojmenovat jako herní jednání v herních situacích. Pro jejich fungování je nutné vytvořit odpovídající podmínky - atmosféru vzájemné důvěry, svobody experimentování, skupinové spolupráce a směřování. Metody, jimiž se herní situace žákům předkládají, nazýváme souborně metody navození situace a využívají vedle slovního vyjádření i prostředků jiných umění (hudba, výtvarné umění, literatura).
Součástí dramatického procesu je reflexe a hodnocení herního jednání, která využívá nejrůznějších metod od slovní výpovědi, rozhovoru, diskuse přes divadelní vyjádření až po využití prostředků jiných umění. Jejím smyslem je zpracování zážitku ze hry, nacházení paralel v běžných životních situacích, pojmenování témat i posouzení vlastního podílu na společné činnosti. Dramatický proces přesahuje do procesu inscenační tvorby. Jednání v herní situaci může být využito jako příležitost pro získání chybějící životní zkušenosti, při tvorbě postavy i jako cesta k nalézání materiálu pro vytváření jevištních situací.

Proces inscenační tvorby
Proces inscenační tvorby je od počátku směřován divákům, vzniká při něm více méně pevný jevištní tvar, který může být opakován a který je určen ke komunikaci s diváky. Vnitřně se člení na tři etapy:
- Tvorba inscenačního tvaru, při níž se žáci postupně seznamují s postupy kolektivní divadelní tvorby i s jednotlivými divadelními profesemi (dramaturgie, režie, scénografie, hudba, zvuk, světlo). Děje se tak převážně v rámci hodin dramatické výchovy a práce není směřována k tvaru, který by měl být veřejně předváděn. Diváky inscenačních pokusů jsou jen spolužáci ve třídě. Záleží na učiteli, zda a v jakém věku se rozhodne vytvořit s třídou menší jevištní tvar, který bude jako předvedení výsledků práce prezentován veřejnosti (jiným třídám, rodičům). Tím je výsledek prověřován diváky, kteří nebyli účastni procesu vzniku a vnímají pouze jeho výsledek, jeho sdělnost a srozumitelnost.
- Tvorba jevištní postavy, která je založena na postupech herecké práce a respektuje vývojový stupeň žáků posílením některé ze složek hereckého projevu (hra, role, osobnost žáka). Vždy ale bude nejsilnějším prvkem hereckého projevu právě vlastní osobnost žáka (osobnostní herectví), v nižších věkových kategoriích půjde o využití prvku hry, ve vyšších pak o směřování k roli.
- Komunikace s diváky je novou komunikační zkušeností - hrající komunikují s diváky skrze komunikaci mezi jednajícími postavami a zároveň jako spolutvůrci inscenace předkládají divákům jako sdělení výsledek své tvorby - divadelní inscenaci.

III. Recepce a reflexe dramatického umění
Současně s praktickou činností jsou žáci postupně seznamováni s dramatickým uměním jako svébytným druhem umění, a to nejen s uměním divadelním, ale i s dalšími dramatickými žánry (televizními, filmovými, rozhlasovými, počítačovými). Dozvídají se o nejdůležitějších etapách vývoje divadla a dramatického umění vůbec a praktické činnosti jsou doplňovány i potřebnými znalostmi základních pojmů z teorie hry a dramatu. Diváctví předpokládá přijetí divadelní fikce, porozumění prostředkům vyjadřování, pochopení chování postav jako sdělování o jejich vnitřním prožívání, porozumění jevištnímu znaku, metafoře, seznámení se s dramatickými žánry a jejich zákonitostmi. Metodami recepce dramatického umění jsou návštěvy divadelních představení, video a audio ukázky a využití sledovanosti stejných typů televizních pořadů u žáků určité věkové kategorie. Recepce dramatického umění je východiskem k reflexi, která využívá jednak teoretických poznatků (znalost dramatických žánrů, znalosti z dějin a teorie dramatického umění), jednak možnosti prakticky části zhlédnutých děl s žáky inscenovat a postihnout tak skrze vlastní prožitek při jednání jejich hlavní rysy. Ve vyšších ročnících se žáci  učí i kritice zhlédnutého dramatického díla.

Na základě stanovení obsahu předmětu dramatická výchova jsou pak v RVP pro základní vzdělávání formulovány cíle, kompetence žáků po absolvování určitého stupně základního vzdělávání pro každou z uvedených tří oblastí. V nich se vždy promítají všechny tři roviny - učení se umění, uměním a o umění s důrazem na  využití získaných dovedností a vědomostí v každodenním životě žáků i v budoucnosti bez ohledu na to, zda se někteří z nich stanou profesionálními umělci nebo zda uplatní získané dovednosti a znalosti v jakékoliv profesi nebo při aktivním využívání svého volného času.

SILVA MACKOVÁ
ateliér dramatické výchovy Divadelní fakulty JAMU, Brno