Katedra autorské tvorby a pedagogiky

stripe1stripe2stripe3stripe4stripe5stripe6

Hlavně nám sdělte, o co tam jde

Markéta Machková

Když jsem si kdysi k recitaci u přijímací zkoušky připravila jednu z Villonových balad, paní Fryntovou pramálo zajímalo, že mi z nervozity na každém druhém verši vynechávala paměť. Poradila mi: Klidně to čtěte, ale hlavně nám sdělte, o co tam jde. Dřív, než jsem se pak s tragickou procítěností v hlase probojovala k druhé strofě, přerušila mě rázným gestem, při němž doslova vyskočila ze židle. Vyzvala mě: Zastavte a přečtěte to znovu. Vyprávějte nám to, jako by to byla veliká psina. No, nemám zrovna ve zvyku vysmívat se lidskému strádání a klasiky světové poezie beru vážně. Ale šla jsem do toho, protože pohled paní Fryntové mi při novém pokusu tolik visel na rtech, že nebylo možné na její výzvu neodpovědět. Ne, to by bylo nepřesné, ona mi na rtech visela celá – byla naprosto napjatá, celým tělem jako by dirigovala rytmus a čekala na každé slovo, které ze mě vypadne. K mému šoku se stalo, že co jsem přečetla v náladě pobaveného vyprávění, vyznělo nakonec větším smutkem než při první, tragičností obtěžkané pseudorecitaci. Zajímavější než výsledek pro mě ale byl sám průběh té minuty, po kterou jsem k němu spěla. Byl to můj první zážitek osoby, která se tolik chce dozvědět, o co v textu půjde, že mě tímto svým zaujetím strhne k řeči, která je najednou nejen artikulovanější, ale hlavně dává smysl. Jsem Adě Fryntové vděčná, že mi tak zjevně přející pozornost věnovala opakovaně, když jsem posléze v rámci studia docházela do její dílny přednesu. Tedy že to vlastně byla ona, zkušená a vážená pedagožka, která byla mně a všem svým posluchačům, skutečnou posluchačkou. Během několikahodinových seminářů – ať už se konaly ve škole, nebo u ní doma – nejedla, nepila a čekávala na každé slovo přednášeného textu s fyzicky vnímatelným zaujetím, a když se někomu z nás podařilo vyslovit je po smyslu, neskrývala radost. Nikdy nezapomenu, jak upřímně se těšila z každého momentu, kdy k ní skrze naši řeč začal doléhat skutečný význam textu, nebo řečeno jednodušeji: kdy se od nás konečně dozvěděla, jak to bylo. To ovšem neznamená, že by její výchova k řeči byla pro studenty procházkou růžovým sadem. Neslyšela-li paní Fryntová pravý smysl, zastavovala čtení či přednes klidně i po jednom každém slově, a omlouvala se: Já vás to nenechám říct, viďte, ale nedá se nic dělat, to musí být řečeno dokonale!