Katedra autorské tvorby a pedagogiky

stripe1stripe2stripe3stripe4stripe5stripe6

Ada Fryntová odešla na věčnost

Irena Pulicarová

25. listopadu 2015 odešla na věčnost paní Ada Fryntová. Vynikající pedagožka řeči a přednesu, která vytvořila koncepci psychosomatického pojetí práce se slovem. Usilovala o sdělnost a věrohodnost mluvního projevu; učila tomu, co sama dokonale ovládala – tomu, aby se slovo stávalo skutečně tělem.

Narodila se 17. února 1928 v rodině Waldů. Pokřtěná byla jako Vítězslava, všichni jí ale říkali Ada. Už jako gymnazistka recitovala při večerech poezie na Slovanském ostrově. Mimo jiné pro katolické básníky – a právě tam se seznámila se svou životní láskou, překladatelem a básníkem Emanuelem Fryntou.

Na přelomu 40. a 50. let vystudovala herectví na DAMU, učil ji například Jiří Plachý, Otomar Krejča a Radovan Lukavský. Jejím spolužákem tehdy byl Ivan Vyskočil, s nímž ji pojilo celoživotní přátelství a s nímž také později spolupracovala na tvorbě psychosomatického přístupu k řeči a přednesu.

Se svým mužem Emanuelem, který na protest proti politickým čistkám na univerzitě odešel z Filozofické fakulty UK, žila ve velmi skromných podmínkách. Materiální nouzi ale jako by vyvažovalo setkávání s kulturní a duchovní elitou, komunistickým režimem odmítanou či přímo perzekvovanou. Hostem u Fryntů býval Jan Zábrana, Jiří Kolář, Anastáz Opasek, Bohumil Hrabal, Eva Fuková, Jan Lukas, Ivan Medek, Ilja Hurník a mnozí další.

Ada Fryntová vyučovala od 70. let na tzv. lidové konzervatoři – na pražské LŠU v kurzech pro pracující. Tam postupně, díky Ivanu Vyskočilovi a také ve spolupráci s pedagožkou hlasu Libuší Válkovou a vyučující herectví Hanou Smrčkovou, vznikala originální koncepce „psychosomatických disciplín a autorského herectví jako výchovy k osobnosti“. Takto pojatý přednes, vlastně výchovu k řeči, pak od 90. let Ada Fryntová rozvíjela na DAMU i na HAMU. Na DAMU učila na katedře činoherního divadla a také na katedře alternativního a loutkového divadla a nejintenzivněji na katedře autorské tvorby a pedagogiky.

Každý z jejích žáků zakusil, že ač prošel na základní škole výukou čtení, číst vlastně neumí. Paní Fryntová inspirovala se zaujetím, vášní a neodolatelným nasazením k tomu, aby člověk vše nejprve viděl a teprve potom to vyslovil. „Všechno je v představě, teprve z ní se hovoří,“ říkávala. Tak vedla své studenty k mimořádné myšlenkové aktivitě, k tělovému zapojení, k věcnosti a konkrétnosti, k rozvíjení schopnosti vnímat text a jeho smysl hlouběji a celistvě. A nekompromisně s nimi směřovala také ke zbavování se klišé, „umělockoidnosti“ a dalších automatismů řeči. Dokonale pracovala s rytmem, členěním, melodií, výrazem i kontaktností textu, ale vždy „zevnitř“, z onoho vidění, z představy, která v jejím pojetí byla naprosto hmatatelná.

Jedním z výsostných textů, na němž Ada Fryntová se studenty pracovala, byla Bible. Když tato charismatická žena vyslovila v první starozákonní kapitole slovo Bůh, viděli jsme Ho ve vší Jeho majestátnosti. Teď ji oslovil On sám a pozval ji k sobě.